ohlédaj, tu truhlu přěvrácenu nalezneš. A tak šed i nalezl. A ten člověk diáblóv zproščen, bohu chválu vzdal.
Událo sě také svatému Dominiku v jednéj vlasti kázati, jehožto jedny sprostné staré ženy, an káže, uslyšěvše, přěd ním padše, řechu: É, sluho boží, vezři na ny, pomoz nám! Jest li to pravda, cos dnes kázal, tehdať smy my, nebožky, kacieřovým bludem dávno oslepeny. Jimžto svatý Dominik vecě: Vzdiržte sě na malý čas, večas uzříte, komu ste slúžily, kakli ste v nebezpečném stavě byly. V tu dobu uzřěly jednoho kocúra jako psa velikého, an od nich vyskočil, u ňehožto oči jako plamen biešta, jazyk dlúhý vešken krvavý, od ňehožto veliký smrad jdieše. Ten kocúr okolo těch starých žen virkajě sě potúlav, na zvonový provaz skočiv, na tom miestě zmisal.
Také v jeden čas bliz od Tolosy města jedny kacieřě přěhádal. A když sě v ně súdcě svěcký uvázav, užéci jě chtěl, mezi nimi jeden, jemužto Reimundus řekli, byl. Toho svatý Dominik pustiti kázal a řka: Nechajte mi tohoto. A v tu dobu obrátiv sě k tomu Reimundovi, svatý Dominik vecě: Synu mój milý, jistě to vědě, kakž kolivěk tiem prodlíš, však ješče z tebe dobrý a svatý člověk bude. A když ten kacieř Reimundus propuščen a dvadcěti let v svém bludě ostal, potom duchem svatým ohromen, v zákon predikátorový všel a tu konviršem jsa, nábožný život veda, svých hřiechóv sě kajě, nebeského královstvie sě doslúžil.
Také sě divné o svatém Dominiku píše, ež byv na modlitvách v Římě u svatého Sixta, všicku bratří
