své řemeslo ku přielišné chlípě obracijí, a ne ku potřebě lidské.
Ale když sem sě o hudcích vzmienil a o pištcích, slušie to věděti také, že také by mohli mezi dobré řemeslníky takoví lidé počteni býti; neb utěšení takových skrovně a v svój čas také bývá potřebie lidem, a mohú někdy bez hřiechu býti. Protož hudci, pištci, žakéři kdyby kázaně a v svój čas, nepřekážejíc službě boží, a skrovně, boha sě dokládajíc, své řemeslo vedli, také by těch dobrých andělóv zde podobenstvie nesli, a mohli by i božie tělo přijímati. Ale že jsme tak nestateční lidé, jakž sě s takovú marnú věcí obieráme, tak neumieme miery sobě uložiti. Protož hudci, pištci a kajkléři, počnúc svú marností těšiti lid, neumějí tomu miery vzieti; ale i peskú řečí i nebohobojnú, i také mluviec protiv bohu i protiv kněži, i v čas božie služby, i po devietníku, ješto by již křestěné plakati jměli za své hřiechy, i v středu v první po masopustě nepřestanú řemesla svého, a správně jmajíc přestati. Ale když neslušie, tehdy oni viece tiem lidi odvodie náboženstvie a božie služby; jakož vídáme na posviecení, a jakož sem řekl, po devietníku k masopustu, když již svatá cierkev ve mnohých kosteléch zpievá, řkúc takto:
„Dnové všie marnosti již míjejí,
užiteční dnie přicházejí,
čas sě blíží všech střiezvých,
hledajme boha čistotú srdec svých!“
A druhdy i u puostě, netbajíc na to, že kostel napomíná, aby lidé plakali na své hřiechy a ponížili sě, pomniec, ež sú popel a u popel sě obrátie. A protož, když tak zevně nepořádně svého řemesla užívají, netbajíc na buoh, neslušie jim dáti božieho těla, donidž toho neostanúc, nebudú sě káti svého bludu; neb slušejí k těm spadlým andělóm z toho kuoru, ješto, ač také činie divy, ale škodné a nepotřebné, jakož oni škodie dobrým lidem svým šalováním v svaté časy. A svatý Pavel praví, aby dělal každý rukama svýma to, což jest dobré. Neb ani pro se, ani pro koho jiného ijeden, neřku škodného lidem, ale neužitečného neměl by dělati. Neb ktož by byl poslán do vinnice, aby dělal to, což jest potřebie vínu, kdyby
