duchovně, milostí a věrú a žádostí připojenie k němu jako údové k hlavě; druhým, když jej v svátosti přijímáme tělesně. A každá moc dvojitá silnější jest jednostajné; takéž, když jej přijímáme i v svátosti a k tomu duchovně, lépe jest, než jen duchovně. Ale ktož přijma v svátosti, nepřijme duchovně, byl by lepí i v svátosti nepřijímaje. Chce li pak kto viece čísti neb slyšeti o tom drahém vezdajšiem chlebu, tam nazad nalezne, kdež sem o té svaté svátosti mluvil. A zatiem snažně toho drahého chleba žádajme od milého otce, aby nás najprv tak zpósobil, aby nám nebyl k obtiežení, ale dal jej nám přijímati s takú poctí na však den, leč duchovně, leč tělesně v té svátosti, jakž by nám bylo hodno, abychom vezmúc posilu od toho chleba na však den šli blížiece se do královstvie nebeského. Jest také duchovní chléb slovo božie, o němž jest psáno, že ne v jednom chlebě jest živ člověk, ale ve všelikém slovu, jež pocházie z ust božích. K tomu chlebu, jakž praví Kristus, by nám nebyl hospodin ostavil semen, točíš písma svatého, byli bychom jako Sodoma a Gomorra. Toho chleba ovšem také slušie žádati od milého otce, řkúc: „Chléb náš vezdajší daj nám dnes skrze své věrné sluhy, jež jsi ustavil nad svú čeledí, aby jí dali včas pšenice mieru.“ Točíš máme prositi, aby hospodin, jako věrný otec, dal nám své slovo skrze své kazatele věrné, dada jim pravý rozum svatého písma, a moc protiv nepřátelóm, a rozšafnost, kdy by co mluviti měli; aby nás tak vedli a posilovali ku pravdě, abychom došli toho blahoslavenstvie, o němž jest řekl Kristus: „Blažení, ktož slyšie slovo božie a ostřiehají jeho.“ Životu pak tělesnému jest chleba potřebie tělesného, jehož také od milého otce žádati máme, řkúc: „Chléb náš vezdajší daj nám dnes.“ Neb by všecka naše práce, všecko dielo bylo daremnie, kdyby nebeský otec nedal na ně svého svatého požehnánie; i kak by rostlo obilé, kdyby buoh jeho dobrým počesím neoprával,