jeho byla takéž v zemi jako v nebi, točíš, že se tělo protiví duchu, žádaje toho, ješto j’ duchu škodno, a duch jakž takž milostí boží jsa dotčen, žádá protiv tělu pořádu božieho a jeho vóle; i prosíme a máme prositi, aby, jakož jest pořádná žádost v duchu královstvie božieho a jeho vóle, aby též bylo i v tělu, aby duchu neodtahovalo, ale šlo pokojně po něm. A toho j’ nám zde, jsúc velmě pilné, žádati, neb odtiehne li tělo duši od královstvie božieho a od jeho vóle, tehdy jest zle; a pakli duše přitiehne tělo k božiemu království a k jeho vóli, tehdy j’ dobře; neb tak bude vóle božie dokonána v nebi i v zemi, když duše vezme odpočinutie po zdejší práci, a sjednajíc se s tělem, s nímž jest zde druhdy bojovala, dojde s ním radosti věčné, že j’ se jí dálo přetáhnúti. Jiež nám všem rač dopřieti, hospodine.
Kristus, náš spasitel, bieše řekl svým apoštolóm, a v nich mienie vešken svój lid, aby najprvé hledali královstvie nebeského. Protož dobře podobně položil jest u páteři najprvé ty tři prosby, o nichž sem již pomluvil, ješto mají se nám teprv v nebesiech úplně dokonati, ale zde jen od polú, jakož sem řekl, a v zásloně. Pak potom pokládá čtyři, o nichž tuto mluviti budu, jichž nám jest zde třeba, na světě jsúce. I jest z těch prvá a čtvrtá u páteři, abychom prosili, řkúc: „Chléb náš vezdajší daj nám dnes.“ Chlebem móžem všelikú potřebu rozuměti, jíž člověk života chová. A že jest život jeden duchovní, druhý tělesný, protož řkúc „chléb náš vezdajší daj nám dnes,“ móžem žádati chleba duchovnieho i tělesného. Chléb duchovní, jenž obživuje zde náš duch, jest svátost těla božieho, v níž jest pravý buoh Kristus, jenž jest řekl: „Já sem chléb živý, jenž sem s nebe sstúpil; ktož jie ten chléb, bude živ navěky“. Jmenovitě die „ktož jie“, ale nedie „ktož jest jedl“, neb „ktož bude jiesti“, chtě ukázati, že j’ to chléb vezdajší, že jej slušie jiesti ústavně. Nenie dosti okusiec i nechati; ktož chce vždy živ býti, má jej vždy jiesti. Ale dvojím činem jieme ten chléb, jedniem
