nečinie dobrých skutkóv k jeho cti a chvále: „Když sem váš otec, i kde j’ ta počest, ješto ot dětí na otce slušie?“ Menovitě také kázal nám Kristus řékati ne „otče mój,“ ale „otče náš,“ abychom spolu měli tiem větší milost, to pomniec, že všech spolu, chudých i bohatých, urozených i sprostných, tvárných i netvárných jest buoh otec; a my všichni spolu v lónu svaté cierkve jsme sobě bratřie a sestry a jeho děti. A kakž koli buoh jest všudy, však nám kázal řékati „jenž jsi v nebesiech,“ abychom vždy po tom dědičství nebeském túžili a táhli se k němu, nepřikládajíc mysli ovšem k věcem tohoto světa, jako bychom v nich libost kochánie svého chtěli uložiti; ale jen ku potřebě jich užívati máme, abychom podlé zpósobu božieho oněch nebeských po těchto došli. Protož vidúc tak velikú dobrotu boží, že j’ ny v syny vzvolil; když jdem, chtiec se jemu modliti, máme se rozpomenúti, nebyli li sme tak živi, jakož by slušalo dětem božím, a tiem se viece v svém srdci stydiec, před ním pokořiti. A že j’ pán nad pány; když s ním mluvíme na modlitvách, máme všecky své údy ukliditi, očí střehúc ot dívánie rozpuštěného leckakýms věcem, nóh i rukú od pachtěnie, uší, aby nenaslýchale daremných řečí, a mysli ovšem, aby jen to myslila, což s bohem mluví, aneb když co bóh mluví s námi. Tehdy my s bohem mluvíme, když na modlitvách prosíme jeho zač, neb děkujem jemu, aneb chválíme jej; a tehdy on s námi, když čtem jeho svaté písmo neb slyšíme. A tak Kristus dav nám naději k uslyšení a navrhv, kak se máme mieti, chcem li býti v svých prosbách uslyšěni, učí nás sedmi proseb prositi užitečných: tří, ješto i po súdném dni bude nám potřebie; nie, teprv budem úplně v nich po súdném dni uslyšěni, ale zde jen od polú; ale čtyř jen zde na světě nám jest třeba, aby nás ostřiehl ode zlého a u pokušenie neuvodil, odpustil dluhy, a dal chléb vezdajší. Toho j’ jen zde potřebie; neb tam nic zlého nebude, ani kto zajde u pokušenie, ani co budem dlužni, jehož bychom