hřiešiech. Dómyslný má na tom dosti; neb z toho móž se sám domysliti, čeho se má zpoviedati; a také i jinde čta nalezne, anoť se zlé vždy hyzdí. Protož což zlého do sebe kto pozná, toho želej, že se j’ dopustil, a jelikž umie a móž, zpoviedaj sě, jakožť sem řekl dřéve, a většieho hřiecha želeje viece.
Pokládají pak mistři šestnácte věcí, ješto slušejí k zpovědi. Prvá jest, aby jiného člověk v zpověd neuměšoval, ale jen to pravil, čímž se hřiech obtěžije. A tak má člověk zeviti zpovědníku, kterého j’ stavu; neb jeden hřiech, týž jsa, jednomu stavu větší jest, než druhému. A má pověděti, proč jest to učinil, čehož se zpoviedá, točíš pro hrdost li, čili pro závist, či pro hněv, či pro lenost, čili pro lakomstvo, či pro lakotu, čili pro smilstvo; neb cožť se učiní pro ty věci, vždyť jest hřiech větší neb menší, jakž záleží úmysl. Má také pověděti, kudy j’ to přišlo, že j’ to učinil, křehkost li jej jest přemohla, čili j’ nevěděl, by to zlé bylo, čili tak, že se chtělo zle učiniti; neb to bývá, že některdy člověk prvé učiní hřiech, nežli jej pokušenie rozejže k němu. A také, má li to v obyčeji, slušie pověděti, či li j’ náhodú učinil to. Má také pověděti některú věc, kterým činem učinil jest, podlé li přirozeného běhu, či li jinak. A to zvláště dotýká čáróv a lékóv a smilstva; neb čímž nepodobnějie kto k běhu přirozenému učiní, tiem hřiech větší. A také slušie pověděti, s kým jest shřešil, aneb před kým; neb s jedniem větší hřiech móž býti, než s druhým; aneb před některými, než přěd druhými. Ne ve jmě pověděti slušie, s kým, aby neohyzdil onoho, ale dosti na tom, že stav onoho povie; a jelikž najdál móž, má nepronositi na druhého i na zpovědi, leč by zvláštie potřeba toho byla; takť práva velé. A pakli j’ nelze bez pronosu onoho své viny pověděti, ale uprositi odpuštěnie, a zpoviedati se tomu, ješto nezná onoho. Aneb nenie li taká věc, ješto by zvláště tak velmě obtěžovala, že by pro ni byl hřiech smrtelný, jakož svatý Tomáš z Akvině praví,
