vyjdúc, nebylo třeba přijieti od kněze rozhřěšenie; jakož jest o křstu. Kohož leč baba křstí, netřeba jest jemu býti druhé křštěnu. A tak móžem znamenati, že tomu, jenž má moc rozhřešiti, pořádem kostelním máme sě zpoviedati.
Znamenajmež pak, čeho sě máme zpoviedati. A že jsem dřéve řekl, že sme dlužni dáti se rozhřešiti, zpoviedajíc sě hřiecha smrtelného; a že j’ také potřebné, i všedních hřiechóv sě zpoviedati. Rád bych o hřiešiech tuto pomluvil, ké jest smrtelný a ké všední. Ale čím hlúbe patřím, tiem mi se větší zdají i menší hřieši, a viece jich, ež se nenaději, bych kdy uměl a mohl o nich tak dobře, jakož bych rád, povědieti; ale zdá mi sě dosti, když, což mohu, učiním. A jistě ne darmo praví žaltář: „I kto rozumie hřiechóm?“ Protož, bude liť se komu kde v mých knihách ve všech, netolik tuto, zdáti, bych já hřiechy lehko vážil, rozuměj, žeť protiv smrtelným váži je lehko; neb buďž najvětšie muka, když nenie věčná, lehka jest protiv najmenší věčné; ale že j’ každý hřiech těžek, to sem také tiem ukázal, že i z ne smrtelných často sem tresktal, jako z některých světských obyčejóv. Velměť jest nesnadné, když zevně nenie božiemu přikázaní, rozsúditi, kto j’ v smrtelném hřiechu. Ale ktož v řece brodí, spieše utone, než na zemi; a s břehu spieše upadne u vodu, než za hony jsa od nie; protož velmě písmo hyzdí hřiechy i všednie, aby z jich obyčeje lidé v smrtelné neupadali; a také aby těžce za ně netrpěli, ale zde, brániec se jim, odplaty veliké zaslúžili. Avšakž, ač jest i nesnadné mluviti o hřiešiech, nezamlčím, jelikž mi se zdá hodné, pověděti o nich.
I jest toto jisté, že j’ to hřiech smrtelný, což sě kolivěk božiemu desateru přikázaní protiví; jakž kto učiní co toho z úmysla, ješto j’ bóh zapověděl, aneb toho neučiní, ješto j’ přikázal, když ten čas příde, ješto j’ učiniti, smrtelně j’ shřešil. Neb což se milosti pravé k bohu protiví podlé svého přirozenie, aneb k
