[23v]číslo strany rukopisutaké toho skutečně požívali, jim ukazuji. Jakož toho všem učedlníkům mým obyčejně udílím, aby víc u nich platil skutek a skušení nežli známost a umění.

Aniž to tak hrubě divné jest, poněvadž darem mým všech národův historie a všech poetu fabule a básně čísti a znáti mohou, ale což právě ušlechtilé mysli za důvod jest, že z čehož všickni jiní lidé zisku svého vyhledávají, tu já sama darmo a beze vší mzdy těm všem věcem pacienty své vyučuji.

Poněvadž pak to vše tak samo v sobě jest, mám tu naději, že srozumíváte jakožto páni a spravedliví soudcové, jaká má dobrodiní k těmto mým žalobníkům jsou, a co také vidíte, jaká oni mi za ně poděkování[cd]poděkování] poděkowanij činí. Ale já dobře vím, co oni tak dlouho přemýšlejí a jakou odpověd na tuto mou řeč dáti se strojí, totiž že to všecko, což jsem já teď vypravovala, spíšejí za nejtěžší bídu než za dobrodiní jaké počteno býti má, a já raději, že jsem zhouba, zkáza a nepřítelkyně lidského pokolení, totiž která krásu člověka měním, která až do kosti jej vysušuji, barvu sličnou v bledou obracím, sílu[ce]sílu] ſylu zemdlévám, sen odjímám, zraku umenšuji, veselí pošmuřuji, z čerstvých nečerstvé a kul[24r]číslo strany rukopisuhavé činím, kunšty, smích, žertičky zaháním, ruce, prsty, čláňky, ramena, kolena, kůtky a summou všecko tělo shrbuji, lámi, sklíčim, víži a stahuji.

A tak, když oni mně za odpověd to dáti se strojí, přicházejí na to, což se rado všem těm trefuje, kteří víceji vedlé vady mysli své omylným domněním než zdravým rozumem o všelikých věcech soudí. Nevědí zajisté o tom lidé mizerní a konečně nevědí, že mi víceji ku pochvale jejich žaloba nežli k jaké hanbě a potupě slouží.

Nebo já raním-li tělo, duši uzdravuji. Trápím-li život, ducha občerstvuji. Odjímám-li[cf]Odjímám-li] odgjmamli to, co jest zemského, zase to, co nebeského jest, daruji. Připravím-li o kterou časnou a pomijející věc, nesmrtedlnou a věčnou nahradím a navrátím.

A protož, milí soudcové, žádný z vás snád tak nerozumný není, který[cg]který] ktery by nevěděl, že tělo jest neduh nakažující duši, kteráž by nikdá zkvísti nemohla, kdyby prvé tělo neodkvétlo a neschřadlo aneb neuvadlo. Nebo vždycky ta tíž hovádného těla na překážku lidem byla, aby nemohli nebeských věcí stíhnouti a chopiti, poněvadž mnohou přítrž nám v tom tělo činí a jako nějakými mrákotami nás[ch]nás] naſ obstírá a obkličuje, kterými by zře[24v]číslo strany rukopisutedlnost