[74v]číslo strany rukopisupovýšil.“ Zajisté a zacelo, Neščestie, věz, žeť jest jista a uplně jista a zajisté bez pochyby, žeť jest celé, pevné a výborné i šlechtilé stvořenie svrchnieho Stvořitele. Nenieť mně div, žeť tobě pro ni přimlúvám, žeť na tě křičím, žeť na tě úpěji, žeť pro ni pláči, a já všeho světského utěšenie již zbyl – a vše to pro tě mám. Vždy mi rozprávíš, že plakati nemám, ač však to samo pravíš, že jest to člověku přirozeno plakati a truchliti, když ho co žalostného potká. I zda mníš, hanebné a zlé Neščestie, bych byl z těch zatvrdilých lidie jeden, o nichžto sám Hospodin skrze proroka rozpráví a o jich zatvrdilé mysli rozpráví a řka: „Urazil sem je a bil sem je (totížto rozličnými puotkami), a bolesti jsú nečili“ (totížto tresktání mému srozuměti jsú netbali). Aniž se zdaj, hanebné Neščestí, byť se mne také nepřídrželo slovo onono, ješto je pověděl Job a řka: „Síla naše nenie síla ani tvrdost kamenná, anižto tělo naše ocelivé jest.“ A poněvadž již slyšíš, že mi pláče brániti nemuožeš, proč mi tehdy tak hanebně přimlúváš? Ano sám Šalomón praví: „Synu, popusť slzy své nad mrtvého!“ A když jest ten kázal plakati nad mrtvým, ježto nikdy nevstane, jeliž na skonánie světa, jáť za to mám, žeť mi Šalomón odpustí plakati a lkáti té mé utě[75r]číslo strany rukopisušené, ježto jest ješče živa a ješče na světě, pro niž mám toho větší žalost a smutek, nežli by jie nebylo.

Ale ty, zlé Neščestie, vždy se mnú mluvíš a moc svú kakús vypravuješ, ješto jest mně dosti slyšeti neznámo, a kakými s řečmi skrytými a nádvornými mě jako [z]text doplněný editorem smysla chceš vytočiti a jako poraziti mě chceš, a já nevím, kto si ty, proto, žeť Aristotileš praví v svých druhých knihách Eticorum a řka: „V těžkých a v nejistých a neznámých[ez]neznámých] newznamych věcech musí býti duovod.“ Vydáváš se dosti neznámě, a já toho nikdy neslýchal a já se toho nikdy nezeptal, aneb co jsi, neviem, neb odkud jsi ty, nerozumiem, neb kteraké s postavy, a domysliti se nemohu, aneb kteraká jest postata a moc tvá, uplně sem ohledal. Však se vždy vydáváš, že s veliké moci a že nic neumíš; a bez odpovědi si mě[fa]mě] mnie zamútilo a mé mě utěšení zbavilo. Pravilť sem dřieve dávno v mé řeči, že činíš, jakož činil Alexander, veliký král, že úfaje v svú moc kázal sobě oběti činiti. V tom sem jeho přirovnal byl k nedvědu a k takémuž zvieřeti silnému, ježto úfaje v moc a v sílu svú jiným menším zvieřatóm činí nátisky. Ale proti tomu jemu sem zase pověděl, kterak v moc svú úfati nemá, a tak, jakož