[69v]číslo strany rukopisusobě někakú zvláštnost mají, ješto však od múdrých lidí ne milost, ale zvláštnost se menuje. A ta[eg]ta] to zvláštnost někdy bývá z obyčeje, a ne z viery ani z které milosti. Ač pak jest která milost obyčejná, tať jest jedno tiem časem, dokud sú lidé ti s sebú spolu v obyčeji, a tať viera a ta milost jest jedno v těch kusích, ještoť ani viery, ani doufánie se dotýká. Ale když co pevného mezi nimi bude s které strany, často sobě s obú stranú v tom nedoufajie ani sobě v tom věřie, ani sobě toho zjevie. Pakli se to kdy mezi kterými[eh]kterými] kterym přihodí, jehožto řiedko bývá, ale ne vždy oba v tom trvají aniž v tom stojie oba, by z nich toho jeden nepykal, což druhému zjevil a v čem jemu svěřil. Nedarmoť jest pověděl mudřec onen Scipio učedlníkóm svým a řka: „Nic nenie na světě těžšieho a nejistějšieho nežli s přietelem v celé přiezni do smrti býti.“ Tenť jest to dobře pověděl! Tkadlečku, zdáť se nám, že s nemnoho lidie vídal, by s sebú dobře jsúce s obú stran, bez puotek až do smrti s sebú v tom přebývali.

Hleď a slyš! I kto jest kdy byl rád neb jest z svéj dobréj vuole v kterém vězení? A zdali milovník každý není u vězení, že vždy myslí, kterak sobě mohl by zachovati choti svú nebo ona jeho? I není liť to vazba, ano smyslové člověčí všichni svázáni, ano jeho myšlenie jest k myšlení[ei]myšlení] myſſlenie jiného člověka? Není liť to vazba nade všechny vazby? Dobřeť praví k tomu Aristotileš v svých knihách prvních Metafyziky a řka: „Člověk ten slove jedno svobodně, ješto žádného