ne[72v]číslo strany rukopisubo vuoli své tělestné, tenť jest podoben vuolí k volu a k oslu, ješto se hrstí senem nebo otavú dá k jeslem a odtud na smrt přilúditi.“ Nechceš ty zpomenúti na řčenie múdrého Aristotileše, ještoť praví v svých druhých knihách Fyzicorum a řka: „Nadarmo a bez potřeby jest to, kto jedná kterú věc k někakému konci, kterýžto konec z téj věci pojíti nemóž.“ Zdali ty nejednáš takové věci daremné[eq]daremné] daremnie, z niežto žádný jiný konec nebude nežli tobě posmievanie a utrhánie od lidu, že pyčeš toho, čehož pykati nemáš, želéš toho, k čemu s práva žádného neměl, stojíš o to, co jest již dalece minulo, hledáš jiného konce a skonánie takového, ješto to býti ani z tvé žaloby nikoli pojíti muože?

Nech sebe, radať jest to naše, a ztěž se mezi tiem, pročť Šalomón praví aneb na kohoť to míní a řka: „Ktož se smóly kolomastné dotýká, ruka se jemu umaže“; ačť ji kdy smyje, ale smrad její a vuole zlá vždy za chvíli poostane. Což se to míní[er]míní] minie, toho se ztěž; podobnějšé jest to k tomu konci, že po kolomasti a smuole vuoně protivná ostane nežli v tvé přimlúvanie a lánie, ještoť odnikudž podobné nenie, by co přijíti mohlo. Tolik sme již příkladuov dali, že by to již jako rukú omakati mohl. Chceš li, nech ješče sebe a utaj se! Pakli toho neučiníš, dáleť s tebú zajdem. A proto my, Neščestie, tebe, Tkadlečku, vždy usedíme, ačť pak řeč protivnú od tebe slyšeti musíme. A my všem psóm, když ščekají [73r]číslo strany rukopisubez potřeby, úst jich zavázati nemóžem, a také ne každý pes mnoho ščekaje ne vždy, jakž chce, užrati muož.

Teď opět žalobník rozličnú řečí se opakuje proti Neščestí[es]Neščestí] neſſczeẛtie a tieže jeho, co jest ono aneb odkad jest; a mezi tiem opět jemu hrubě přimlúvá. A potom žalobník tieže na Neščestie, řeč svú pokornú vydává.

Ozdobné a okrášlené řeči dobře potřebuje každý vinný člověk a chytré řeči potřebuje každý, když chce mluviti s rozumným člověkem nebli s tiem, ješto právo které a pravdu napřed jmá.

Tak ty mně, zlé Neščestie, činíš, jednak sladce, jednak hořce, jednak líbě, jednak horlivě, jednak hněvivě, jednak tíše se mnú mluvíš a mně se tak ukazuješ, jako by opravdu co ke mně mínilo, leč mě tiem chceš podtrhnúti; a tohoť se pohřiechu strachuji, nebo toho již dobrý diel na mně ukázalo. Ty, Neščestie, kterakžkoli se podobnú ře[73v]číslo strany rukopisučie