časiech budúcích a čeho se jieti má aneb chce. Druhý čas jest mužnost; v téj již brzo téměř na každý rok budeš. V té mužnosti ty i každý člověk jsa, má mysliti a se podobně opatřiti a rozumně opatřiti, kterak toho dobyti má, což v mladosti obmeškal a nedobyl, a kterak by k starosti dokonati mohl ve cti, tak podlé božieho přikázanie, jako podlé řádu dobrých lidí ustavenie, a kterak by v starosti odpočívati mohl a býti u pokoji bez světské práce a toho požívati, což s v mužství dobyl. Třetí čas jest starost a sešlost. V tom času má se člověk připraviti na každý den, na každú hodinu, na každú chvíli k smrti a opatrnost o duši mieti při sobě a rozváženie, kterak prvnie dva časy jest člověk ztrávil a kterak v nich přebýval tak podlé těla jako podlé duše; podlé těla: aby rozvážil, co by na onom světě škoditi mohlo, ač se kdy, kde aneb kterak v čem na světě obmeškal; podlé duše: aby seznal, co s kdy, kterak co dobrého učinil, aby se tomu těšiti měl a v to úfati, když by toho potřebie a núze byla. Neb jest řečeno: „Nenie na světě nic tak malý dobrý skutek na člověku, byť někdy odplaty neměl, a nenie malý tak zlý účinek na člověku, by pomsty proto na se nedočekal.“ Spravedlivať jest ruka božie podlé milosrdenstvie, však na onom světě spravedlivost milosrdenstvie přemáhá. O též spravedlivosti mluví i pohan Aristotileš v svých třetích knihách Eticorum a řka: „Pán všecky věci spravedlivě súdí.“ Ač jest on nevěděl, co jest Bóh, všakť jest vždy poznal smyslem přirozeným, že jest spravedlivý.

Toť jest, Tkadlečku, to, cožť sme pravili