dobytých, jenž sobě viece než přirozené přátely sem vážil vždycky, těch ustúpiti musím, těch poběhnúti musím, těch se jako pro pravú sirobu pokryti musím. A vše tebú, Neščestie, ej, hanebné, nelibé, mrzké, zlé a a nemilé! Ej, ej, Neščestie, ej, hanebné, nelibé a škodlivé Neščestie! I kdy mi ty to nahradíš, aneb čím ty mi to nahraditi móžeš, aneb co jest toho, ješto by ty mi tiem nahraditi mohlo, a ty ničím dobrým obdařeno nejsi, jedno protivností, nechutí, smutkem, biedú, pláčem a tiem, aby lidi smucovalo? I kak jest to, Neštěstie, že s k tomu biednému úřadu vysazeno a k tomu vydáno? Nedarmoť jest přezdieno Neščestie, totížto Nečasie: nic časem nejednáš, nic chvíli toho nehledáš, a ty poně při sobě nemáš nic dobrého, žádného nemáš zlitovánie, žádného milosrdenstvie, žádné dobroty, žádného dobrého přirozeného skutku. Ty si jako jestřáb a jako krahujec a jako titížto ptáci, ješto jedno chvácením jsú živi; ti si asa někdy lidem na něčem hodě svým chvátaním a svým násilím. Ty si jako vlk a jako rys, jako lev, jako nedvěd neb jakéžto takéžto zvieře nestydlivé a nebojácné a nestrašlivé; k lidské škodě bez hanby vše činíš, což činíš. Vlk, rys, nedvěd a rozličných takýchto zvieřat bytie asa se někdy hodie k něčemu nebo jich člověk asa druhdy, někdy požívá něčím, neb někdy asa koží, masem, srstí požive. Tebe nikda člověk ničím nepožive, jedno smutkem, pláčem, rozličnými tesknostmi a mnohým jiným zamúcením, ješto všady pohřiechu neskrytě neseš, vedeš a jednáš. A ty si ukrutnějšie nežli Nero, římský král, a ty si horší nežli kat, a ty si falešnějšie