a vždy ještě pravíme, aby nechal řečí svých o té tvé topičce, pro niž sobě a netoliko sobě, ale i nám pokoje nedáš. Styď se asa pro to, že s v najlepšie mieře a v najlepších letech, ni stár přieliš, ni mlád přieliš. Však to vieš, že člověk každý jsa při jinošství jest v ty časy najrozumnější a najdóvtipnější ke všem věcem, ke všemu běhu, ke všie múdrosti, a protož má také v ty časy mieti větčí péči o svém stavu, o svú duši i o své vše dobré i o všem, což k Bohu a k světu slušie aneb neslušie. Chovaj se, ať by nebylo řečeno slovo ono tobě, v hněvu opáčeno od Stvořitele tvého, jenž je sám praví skrze proroka v třetích knihách Králových v třetiem rozdielu a řka: „Dal sem tobě srdce múdré a rozumné v rozeznání. Aj, jestliže choditi budeš po mých cestách a přikázanie mé zachováš a to činiti, rozmnožím a prodlím tvých dnóv.“ Ej, Tkadlečku, slyš dobré odtušenie! Ale nezachováš li toho, strach, byť tě zase nepotkalo slovo onono, jenž je praví Job v čtrnádctém rozdielu: „Dnové vaši jako stien neb jako mlha míjejí.“ Mineš li jako stien, kto tě pak k sobě přivine, a ty nic nebudeš? Kam se děješ? Věru tam, kdež tacíž neposlušní, byvše Bohem štědře obdařeni rozličnými dary, a ty marně ztrávili a jsú tu, o nichž žádný dobrý nevie, jsúce, jako by jich nebylo, a ještě by jim lépe bylo, by nikdy dřieve na světě nebyli, nežli jsúce, avšak nejsú.

Pomni a rozvaž to, coť sme již pravili a co slyšíš a kam ta řeč jde, to móž býti viz, a věz uplně, žeť tvá ta jistá tobě utěšená topička nenie jiného než jakožto člověk jiný obecný. Bychom