slovú decrepituscizojazyčný text latinsky. Tacížto lidé jsú již zpósobeni k múdrostem, tak k múdrostem duchovním jakožto světským, tak již, netoliko by jedno uměli a měli se sami zpraviti, ale i jiné lidi již mají uměti učiti, zpraviti, co býti a nebyti má, a to rozličnými cestami tak, kterak sami v ctnostech byli a kterak sami co dobrého činili, jakožto také, což kdy dobrého slyšeli.

Těch dvú stavú ještě čakáš a dlúho čakaje snad čím déle, tiem hoří budeš. Neb což neučiníš v těch staviech, jakož sme již dřieve pravili, dokud rozum učený a přirozený máš a sílu s dobrým smyslem, potom když tě bieda, smutek, nemoc, žalost, starost a tesknost tělesná zajde, ovšem neučiníš ani paměti mieti budeš.

Psánoť jest a řečeno skrze múdré lidi: Dřevo, ještoť se za mladu ohnúti nedá, k starosti, když zaschne, rádo se přelomí a sehnúti se nedá. Zda o to stojíš, ať bychom všeho povolili, což s sobě umyslil? Snad s čítal v knihách toho mudrce Tales; ten byl otázán, kterak sobě má kto přietele dlúho zachovati; odpověděl a řka: „Povol jemu k jeho vóli a k jeho libosti ve všech věcech, ač druhdy i bludně povie.“ Nemni, byť to byl proto pověděl, byť to kázal činiti, než žeť jest to byl shledal, že takýmžto obyčejem pohřiechu lidé lidem se zachovávají. Ale myť tobě toho nepovolíme, buď líbo neb nelíbo; toho, cožť se nám zdá tobě věděti úžitečné, vždyť povieme.

Ještě viece, Tkadlečku, pravíme, žeť múdří lidé stav lidský dělé na šest kusóv a na šest rozdielóv, v nichžto člověk každý z práva nalezen býti má a v něm přebývati má a potom musí; a což jest každému obecno, toběť jest to také dáno.