odpoviedala. Toť jest ta věděla, že čest nebli nečest bývá na jazyku, mysléc, že sobě každá panna neb paní móže řečí svú počestnú a rozváživú tak mnoho dobrého přivésti jako zlú řečí bez rozmysla mnoho zlého. Toť jest ta byla nechvatě sobě samé mnoho dóvěřiti; věděti chtěla, ale ne mnieti, co činiti měla. Nepřijímala ta řeč snadně nejistú od člověka nepoznalého; vědělať jest to i dobře slýchala, že ne vše jest zlato, což se sklne, ne všeť jest dobré, což se komu líbí. Nelibovalať jest ona řeč neznámú, nevědúci jie počátek, odkud jest, k čemuť se chýlí, aneb co by se znamenávalo aneb jaký by z nie konec pojíti mohl; dobřeť se jest toho pilně prvé zeptala.

Takéť jest tomu srozuměla i věděla po řeči múdrých lidí, že mužská řeč stokrát ženskú k sobě přitahuje a lehčejie nežli žena muže. Střehlať se jest toho, a nechtiec ukázati na sobě nemúdrosti, jako motýl, jenž uzře světlo a blesk okolo světlosti léce, sobě v tom libost čině, sem i tam léceje, až potom i v plamen upadne. Onať se jest toho střehla, ať by v blesk světlé a chytré řeči mužské a nepoznalé neupadla povolením svým, seznavši na sobě, že nad obecné lidi byla dařena podlé tělesného přirozenie, totížto zrostem, krású, úmluvú a jinými dary, ješto sú očitě byli na nie prostraně shledáni od mnoho dobrých lidí. Pomnělať jest pilně příklad ten, že múdří lidé pravovali, když jablon neb hruška ozdobná kde při cestě kde obecně stojí a ovoce již na sobě dospělé má, že na ni každý rád pohledí; často postoje podívá se, a druhdy podívaje se