kamenem nebli hrudú, někdy dřevem na ni udeří, chtě něco toho ovoce požiti, ač sám tam na to dřevo vjíti nemóž. Chovalať se jest toho, ať by žádný nemetal kamenem hněvivého slova z které hrdosti zapeklité mysli, střehlať se toho, ať by žádný na ni nehodil sladké a měkké pochlebné řeči, varovala se, ať by na ni nemrskal žádným dřevem utrhavé řeči pro její čest a pro její opatrnost, jenž ji měla z těch tělesných přirozených daróv. Takť jest cele bydlila s každým, kohož svědoma uplně nebyla, jako by naň péči měla a jako by se jeho v čem lekala. A také tak s každým jest přieznivě nakládala a pěkně a múdře a rozšafně rozmlúvala, jako by s každým z mladosti dobře byla. Pomnělať jest to a pamatovala, ačť jest byla i mezi známými lidmi, žeť se jest tak měla na stráži, jako by byla mezi nepřátely, a také jsúc mezi neznámými tak jest bydlila jako s přátely, zpomínajíc v své mysli, aby jie nebyl kto v čem podtrhna řečí kterakú, ani přietel, ani nepřietel. Toť jest ta dobře znala věrného dobrého člověka, toť jest ta nehrdala dobrým člověkem poznajíc jeho, a poznajíc jeho v dobrém ještě nebyla chvatci hned s ním hostajně bydliti ani tak hned s ním letně mluviti. Slýchalať jest snad i bez snadu, to řieci muši, slovo mudrce, ještoť praví a řka: „Skutek bez rozmysla, brzký, častokrát zlý a smutný konec béře; účinek s rozmyslem a s vahú častokrát k člověku vše dobré přivede.“ Slýchalať jest ona jistě dobře řčenie Šalomúnovo, ješto je pravil a řka: „Kto sobě a své múdrosti ve všech kusiech úfá, nemúdrýť jest to; ale