pykati chceš, rádi bychom věděli, proč jí pyčeš. Nebo slyš! Neb jie pyčeš z té lásky, ješto s ji k nie měl anebo ješče máš, aneb smyslu dobrého nemáš při sobě, anebo nerozumnost jest při tobě beze všeho studu. Jsi li nerozumen k našim řečem aneb jim z netbání rozuměti nechceš a snad jako dietě styděti se neumíš ani snad mníš, by co nepočestně učinil svú tú lehkú řečí, jížto jako ze sna bledeš, pros Boha, ať [z]text doplněný editorem své milosti popřeje, aby ty naši řeči srozuměl a srozuměje činil, cožť pravíme! Jest li pak, že té tvé želéš a jsi v zámutku skutečně, jakož usty pravíš a to bez studu vedeš, a poslúchaj nás, pusť mimo se smutek a truchlost a vezmi před se toto, ještoť tobě povíme. Když Aristotileš, ten pohanský veliký mistr, byl otázán od jednoho mládence, ješto také byl žalostí srdečnú zamúcen, kterak by jie zbyl a téj odolati mohl, tak jemu odpověděl a řka: „Radost, smutek, bázen a naděje, ta čtvera věc všem lidem na světě nepokoj činí, a zvlášče těm lidem, ješto se v těch čtyřech věcech střéti neumějí. Radost a bázen každú chvíli krátí, ale smutek a naděje, tyť chvíli dlie. Ktož tu čtveru věc z srdce a z mysli nevypustí a nevyžene, toho netbáním, ten musí po vše časy v zamúcené starosti přebývati.“ Slýchal li s to kdy aneb přihodiloť se tobě to kdy, když jest co bylo k mysli a svú mysl nač uložil,