uložil, že netoliko by o to myslil na jevě, než i ve spání i ve sně se s tiem obieral; a netolik ve spání, ale i na jevě druhdy zmysle se o téj věci a o jiné věci mluvě, avšak se někdy o onéj věci milé něco z úst vytasí, a že někdy nechtě vypovíš, anoť někdy druhdy žel toho bude, že toho tajiti nemóžeš. Vídáme to často, že člověk druhdy, ješto jest tvrdé mysli a hrubé paměti, což uslyší někdy čtyřikrát, někdy desetkrát, tomu nemóž srozuměti; ale když co uslyší o tom, o němž myslí, jedinú, hned to upamatuje a tomu se naučí a to dlúho pomní a sobě z toho radost velikú činí a utěšení. Avšak po radosti, stój dokud stuoj, vždy smutek bývá, a po milosti žalost vždy lidé na světě mívají a mieti musie. Milost a žalost vždy jsú spolu, to s dřieve od nás slýchal; neb smutek a milost není jiného aniž z jiného pochází, jedno když sobě kto na mysl co vezme a toho na své mysli otbyti nechce; jakož právě, ktož na čem dosti mieti chce, ač jest i malá věc, o niž stojí, vždy dosti má a tak za to má; a pak jakož kto mnoho a druhdy přielišně maje, a vždy více žádá, nikdy dosti nemá, neb ty obě věci nejsú jedno po jmění a po skutečných věcech, ale jsú na člověčí vuoli a na dobré vuoli. Též právě tobě povieme: Ktož starú lásku a minutú milost z srdce a z úmyslu a s mysli vypustiti nechce, ten jí nikdy syt nebude