aniž smutka pozbude. Slyš, tomuť nikdy žádná krmě nepepřitá ni vařená vonna nebude, tenť má to již všechno, ještoť člověk na světě míti má, i dobré i zlé, smutek i žalost, zdravie i nemoc, bujnost i nesmělost, múdrost i nerozumnost, chytrost i hlúpost, o němž ty, Tkadlečku, vieš, kterak s byl složil dřieve o milosti.

Pusť, Tkadlečku, z srdce i z úmyslu i z mysli milé zpomínanie a milost srdečnú zastaralú, hned a uplně všeho smutku a všeho hoře se vší žalostí pozbudeš. Vezmi sobě příklad jiný! Když co ztratíš, ačť jest bylo velmi mílo, a toho zase se nenaděješ míti, hned to s mysli pusť a čiň, jako by to tebe se nic nedotklo, jedno že s to někde jinde u někoho vídal aneb že s to ve sně měl; hned tě všechno mine, hned tvá všechna žalost sejde, jakož by ji teplú vodú umyl. Neučiníš li toho, jakož s nám dřieve pravil a řka, že to nesluší, by kto dobrého přietele tak brzo a tak netbálivě zapomenul, že to činie pohané a dobytek nebo zlí lidé: Tkadlečku, jistě, neučiníš li toho, věz to na ny a nás tiem dobře připomínaj, že nikdy bez zámutku nebudeš. A nebudeš li bez zámutku, v němž sobě odolati nebudeš moci, strach nás, byť tě tvé myšlenie marné neosidlalo, jakož sú někdy v pohanském řádě myšlenie dvorná osidlaly byly lidi pohanské, ješto sobě byli umyslili,