Než slyš a znamenaj! Takť dlúho blázen rukama svýma máchá a sem i tam jimi točí, jednak je vtasí pod paži, jednak za se, jednak nad se, jednak před se, až je i v usta vtasí a žváti je bude. Tak ty snad učiníš; tak sebú mnoho točíš a sebe sám na svém smysle ujímáš, až i takémuž nerozumnému a nezřiezenému člověku podoben budeš netoliko na počátku, ale i od konce a na skonánie. Činíš jako činí luňák; prvé léto honí ptáky rozličné a potom bude sebe tak netbati, že jedno myši hledá a mrchy, kdež téj dojíti móže. Tak ty právě činíš: byv dříve s lidmi rozumnými zarovno, i činíš z sebe již obludu a omámenci; maje čím déle, tiem v lepšiem smysle stav svuoj dokonati a skonati, i béřeš na se přirozenie, ještoť dáno nenie. Mlč, Tkadlečku, a styď se, že se sám chceš tak hanebně a tak šeredně zavésti a z dobrého počatého smysla chceš v zlé a v hlúpé skonání vniknúti. Slyš, coť k tomu praví Aristotileš v svých druhých knihách Metafyziky: „Ktož zkazí konec, totížto dokonánie které věci, ten jest zkazil vše dobré a nic úžitka jistého sobě nepřivedl.“ Muožeš se dobře za to dobře styděti, žeť tě již teď Aristotileš zjevně míní. A jinde, v svých třetích knihách Eticorum, tak praví: „Lépe jest umříti nežli proti dobrému, jenžto z cnosti pocházie, učiniti.“

Mlč, Tkadlečku, a nepyč, čeho míti nemóžeš! Neb jestliže té své vždy pykati