v jich znamenatých, zámatných a nejistých vyrčeních, jenž je svými často křivými artikuli přivozují.

Ta všechna umění, jenžť sme je již vypravili a jmenovali, i mnoho ješče jiného umění, toť proti naší moci nikdy nic uplně nebývá, aniž jsú, aniž budú. Každé umění, jenž při člověku jest, nás se žádnú chytrostí neodmluví anižto odseče; ač nás kdy pozbude člověk na čas i jiné stvořenie, však v našem kole miesto koně, jakožto na horách, ješto vodu z doluov a z jam vážie, pobiehati vždy musí každý člověk, jeden viece, druhý méně. Myť sme jako kostka: když hráč kostce najvíc úfá, by mu sedla, jakž chce, s těmi voky, jakž on sobě umienil, tehdy ona sedá zpět. Též my činíme: když se nás kto najvíc bojí, tak ho nechámy, a kto se nás najméň naděje, a zvlášče ten, ktož se nás nestrachuje, v svú múdrost nebli v své rozličné věci úfaje, ten nás hned při sobě má.

Nebť my se žádného mudrce, žádného reka, žádné zpupné paní, žádné hrdé ani bujné panny, žádného takého, ješto kterú zvláštnie věcí nad lidi býti chce, nebojíme, a netoliko bychom se báli, ale každého takého neradi se malú věcí oň pokusíme, jedno takúžto věcí, ještoť jest dobře znamenitá. Ano to sprostní lidé řiekají: „Člověk múdrý, ten se nerad zklamá o malú věc, jedno o dobře pevnú a velikú.“ Slýchal li s to kdy o jednom králi, jemuž jmě bylo Dionysius, rozprávěti, jenž jest byl velmi