[6v]číslo strany rukopisuostati nechce, i poče jemu pomáhati s velikú nesnadností, až jemu i na lésu pomóž. Tu opět Bruncvík velikú nebezpečnost jmějieše, že ledva na té lése se obdržal, že do moře neupade. A jakž koli se obdržal, že do moře neupadl, však vždycky u vodě jednak do hrdla a jednak do pasu sedieše. A tak v té vodě osmnádste dní tak plovieše, lev s jednoho konce a on s druhého konce sedieše. A tak jeden druhému utonúti nedadieše. Devět dní a devět nocí moře s nimi po světle[h]světle] ſwietlie hráše a druhých devět dní a nocí u veliké tmě mezi horami se vidieše. A když se jemu uda k jedné hoře přijeti, zdaleka uzře, ano tak hora svietí jako plamen. Dobuda meče, podjeda pod ni, i udeři silnú ranú, že jí utne jako hlavu. A ta hora karbunkulikus převelmi čistá bieše a to světlo od té hory jim svítieše, až z těch hor, z těch tmavých miest vyjeli. A když se k tomu hradu blížieše, poče se diviti, ano rozličné proměny morské okolo něho biechu. Hrad převelmi krásný bieše, ale na něm potvory morské všecko biechu. I vece k sobě Bruncvík: Buď zle[i]zle] zlie nebo dobře, [7r]číslo strany rukopisumněť jesti na tom hradě býti, bychť měl, neviem co, trpěti. A když bieše na tom hradě, tu jej opět veliký strach podjide. Uzře, ano král toho hradu jmenem Olibrius mějieše dvoje usta a dvoje oči nazad i napřed a prstóv na nohách na každé osmnádste a v rukú tolikéž. A okolo něho rozličných lidí mnoho vidieše, jedny o jednom oce a druhé o jedné noze a mnozí o rozích nad očima rohaté, mnohé o dvú hlavú, mnohé se psíma hlavama, mnohé polovice šedivé a polovici bielé, mnohé hrbovaté jako velblúdové a některé jako liška črvené. A tak Bruncvík, vida se mezi těmi rozličnými potvorami, bude jej strach veliký podcházeti, ano křik a zvuk od nich veliký, ano jedni vyjí, druzí vrčie, třetí skučie jako psi, svému králi tiem slúžiec. I bude opačkem postúpati, chtě z toho hradu sjíti. Vida to král Olibrius, káže jemu před se a promluvi a řka takto: „Ty, Bruncvíče, tvé jmeno dobře viem, divnější věci [se]text doplněný editorem nepřidálo mezi námi nikdy v našich vlastech, ješto by taký člověk mezi námi mohl viděn býti. A proto po vóli li si sem přišel, čili po núzi,