[140r]číslo strany rukopisui kletbami. I ktož je před Bohem vymluví od svatokupecství, poněvadž zjevně prodávají žehnání a svěcení ne toliko za přiezeň, jakož die sv. Řehoř, ale za penieze, a tak prodávají duchovní věc za póžitek tělesný. Ale tu mají klobúček Šimonuov, jímž se přikrývají, řkúc obecně, že práci tělesnú prodávají, ale ne žehnání ani svěcení, a tak že berú penieze za ztravu, ale ne za svěcení. Ale ta omluva jest podobná k té, když krčmářka lakomá, dadúc jiesti, i káže sobě jedné pivo zaplatiti, v kterémžto zaplacení i ztravu i pití přesáhne. A také podobná jest ta omluva k této příhodě, že jakož jeden píše, že jeden lakomý pán přijel na roční trh[145]nad řádkem vepsán nečitelný přípisek. Tehdy řekl mu jeden služebník, že v tom městě hospodářové u stola dávají darmo husi velmi tučné. Ale hovězie maso a telecí a jiné krmě dávají dráže. Tehdy pán ten přikázal služebníkóm svým, [140v]číslo strany rukopisuaby jedli husi darmo dané a že sám chce jísti krmě hrubé, jimž jest přivykl. A když bylo po obědě a sta se počet, telecí maso bylo tak draho u počet položeno, že i husi biechu drahé na placení. Též svatokupci chtie lid boží zklamati tú odpovědí řkúce, že práci prodávají, ale požehnání, svěcení neb potvrzení darmo dávají. Protož proti té chytrosti die svaté ustanovení[146]na okraji jinou rukou nečitelný přípisek: „Ti, jenž tělestné věci kupují a duchovních nekupují, nikoli svatokupci nemají slúti.“ A ihned dále die: „Ale odpověd jest, že ne toliko, kteříž duchovní věci, ale také kteříž tělestné věci, jenž sú duchovním věcem přilnuly, za peníze berú, svatokupci slovú.“ Tak die to ustanovení. Aby rozuměl, že práce v kázaní, mše slúžení, v svěcení, v olejování, v[147]„v“ připsáno nad slovo křtění, v zpovědi poslúchaní, v těla božieho dávaní, ta práce jest s duchovenstvím, to jest s boží pomocí a úřadem tak spojena, že nemá,