podací latíně slove patronuscizojazyčný text, to jest otec neb obránce, neb jako věrný otec má býti pilen, aby v duchovenství kostel, oltář, kapla neb daná almužna dobře stála. A bývá patronem, to jest podacím, člověk pro troji věc, to jest pro dno, pro ustavení a pro nadánie. Pro dno, že je dal, aby byl kostel na něm ustaven. Pro ustavení, že je ustavil. A pro nadání almužny, aby jí kněz živ byl. A pro ty tři věci má patron neb podací jiné tři věci, to jest čest, břímě a užitek. Čest od lidí i od kněze, že ho mají v poctivosti míti. Břímě, že má péčí míti, aby dobrému dal, aby dobře duchovenství stálo a takéž aby v tom nezpýchal. Užitek má býti věčná odplata, ač jí nezmaří. Také měl by míti užitek i tělestný takto: ochudl li by, že by neměl se čím podobně živiti neb dítek, tehdy hodné jest, aby od kostelnieho zboží měl pomoc. A zvláště byl li by ten, jenž jest dal místo neb ustavil kostel neb nadal. A také bylo li by které jeho dietě, jemuž by bylo ujato tím ustavením neb nadáním. A to velé práva ustavená. Protož hanební sú klášterníci, faráři i jiní nadaní kněží, kteří, majíce zboží, dadie velikú núzi trpěti podacím aneb jich dětem, ač jsú pěkně živi.

A že to poddacie jest duchovní moc, protož nesluší ho prodávati, duchovní slove i proto, že jest k duchovenství jakožto k řádu na spasení duší, i proto, že v sobě nenie tělestná věc. Ale hrubí lidé, jenž mnějí, by kostel, oltář neb kapla bylo podací, protož kupují a prodávají poddací jako vuol neb krávu nehodně pro užitek tělestný neb pro chválu aneb proto, aby svým přátelóm neb sluhám podávali. Věziž, když dieš: „Mám kostela, podací, že máš moc, aby kostel dobrému knězi dal a jej zpravoval, aby k boží chvále i s knězem i s lidem dobře stál. Tu moc mievají i děti i jiní přátelé po dědicství a někdy z poručenství aneb z oddání, tak že ji dá jinému.

A hřeší rozličně v té moci světští i duchovní. Světští, nedávajíce jí sprostně pro Boha, a duchovní, nepřijímajíce sprostně pro Boha. A že bývají ustaveny almužny, aby byly chudým dány, podací