že kradú svatú almužnu, jenž slove proto svatá, že jest pro Pána Boha, jenž jest svatý nad svatými, a proto, aby byl člověk svat, chudým dává.

A z toho muož člověk rozumný spatřiti, kterak hustě hřeší lidé v těch almužnách, i ti, kteří je dávají, i ti, kteříž poručníci bývají, i ti, kteříž je přijímají. První zle dobyté dávajíce, druzí zadržívajíce neb zle rozdávajíce, třetí zle přijímajíce. Prvé nejsúce potřebni, druhé přílišně nabierajíce, třetí zle utracujíce. A všichni ti obecně o ty almužny se vadíce. Protož dobré jest člověku, aby jsa živ, dával chudým a nestkměl, aby po sobě věčnú almužnu ostavil. Neb nikdež nenie v Písmě svatém položeno, aby almužny věčné lidé strojili, ale jest položeno, aby mezi chudé své almužny za živa dávali, aby umrúce ihned odplatu radosti věčné měli. Protož blázniví jsú lidé, a zvláště kněží, kteří dobývají peněz leckterak, aby almužny věčné ustavili. Také jsú blázni, kteříž peněz chovají dobře dobytých, aby věčné almužny ustavili a vidúce nuzné, jim nepomáhají, neb tací těžce smrtedlně hřeší. Neb die sv. Jan apoštol: „Má li kto statek tohoto světa a vidí bratra svého, an núzi trpí, a zavře střeva svá, to jest nedá li jemu, kterak láska božie jest v něm?“ Jako by řekl: „Nikoli nenie v něm božie láska, to jest že Boha nemiluje, poněvadž dá núzi bratru trpěti, moha mu pomoci.“ A také jest duovod z první řeči, že Kristus die: „Lačen sem byl, a nenakrmili ste mě. Jděte, zlořečení, do věčného ohně!“ A co sváróv i súduov i morduov pocházie z těch věčných almužen a jiných hřiechóv, kto móž popsati? A někto nabéře na se velikú věc, poručenství těch almužen a vždy drží až do smrti a na smrti poručí jinému, a mně, by ten učinil. A on opět drží a užívá až opět do smrti, a tak vždy dále, až z nich nic nebude. Biední lidé, kakť jsú na rozumu poraženi, že chtie, aby jim to učinili, co sú sami sobě mohúce učiniti nechtěli.