vymluvili, jako by již nemohlo lépe býti a jako by ty všecky ctnosti naplnili. A pak v skutcích nic těch ctností sem nenalezl, ano plno pýchy, lakomství, netrpělivosti a nestatečnosti. A jakož Kristus milý vypsal, veliká břemena na lidi oni kladú, vydávajíc ustavení svá, trúce se o prvnie dóstojenství v duchovenství. A když se jim neklanějí jako bohuom, hněvají se, a když na prvním místě u stola jich neposadí, divně se dmú. A o první místo v školách mnoho mají sváróv. Né, viem, že jeden mistr, Mařík mnich, dobyl sobě od papeže bul, aby mu bylo dáno nad jiné mistry místo. A přikázal v bullách, to jest v listech svých, aby jemu dali místo pod zbavením obrokóv i kněžství i všech dóstojenství a pod kletbú. Avšak nemohl jest od nich přivolenie mieti. Oni zle nepřivolili z pýchy a on zle o to stál, a tak pýcha s obú stranú se plnila. Neb die Spasitel, že milují první stolice v zbořiech a rozšiřují své podolky v sukniech, v pláštiech a v tapartiech a v kápiech. Po hřiechu také sem měl ty taparty, sukně s křídlami i kápě s běliznami, neb tak sú zahradili to mistrství, že nelze k němu přijíti, nebude li těch přístrojóv míti. Protož aby lidé se vystřiehali té pýchy, die Spasitel k učedlníkóm a k zástupóm: „Ale vy neroďte nazváni býti mistři, neb jest jeden mistr váš, Kristus.“ Na to die sv. Jeroným, že zlé žádosti tu Kristus brání tak, aby nižádný z pýchy nežádal, aby ho mistrem nazývali. A jistě já neumím se jinak vtípiti, aby kto hodně mistrem byl, jedné tím úmyslem, aby k učení pravdy božie spíše místo měl a pravdu směleji pravil. A směleji ji bránil. Ale již sem shledal, že sprostní kněží chudí a chudí laikové i ženy statečněji pravdy brání než doktorové svatého Písma, jenž strachy od pravdy pobiehají a nesmějí jí mluviti. I sám sem ten po hřiechu byl, že sem pravdy upřiemo a zjevně kázati nesměl.

A proč sme tací? Jedné že sme nestateční, bojíce se chvály světské ztratiti a přiezni a druzí obrokóv. A