a za olej přijetí nižádný nuzenie neb trženie se nepokúšej, aniž pod kterým kolivěk obyčejem hřiechu svého kto braň, neb dávnost časóv nemenší hřiechóv, ale věcčí.“ „A mnějí, by z toho neb proto slušelo, že zákona smrti z dávného obyčeje se domnívají. Neznamenajíce, že tím těžší sú hřiechové, čím déle drží duši nešťastnú přivázánu.“ Té řeči tento jest rozum, že mnozí položili sú sobě některý hřiech v obyčej, že drží jej jako zákon, an jim jest k smrti věčné. A čiem od dávněji neb déle duši držie přivázánu k diáblu, i svázánu, aby tak jsúc, v něm nic dobře nečinila, tím jest těžší ten hřiech. Neb dávnost a obyčej hřiecha nikdy nepolehčuje, ale obtěžuje. Protož ktož kolivěk obyčejem hřiech vymlúvá, ten by tím duovodem každý hřiech vymluvil. A kdyby dóvod byl dobrý, vymluvil by i smilství, řka: „Dávný obyčej jest smilniti.“ Jakož sú sodomští muži svatému, když jim řekl, aby němým hřiechemnehřešili, řkúce: „Aby s námi bydlil, přišels k nám, ne aby zákon dával.“ A po hřiechu nyní vymlúvají smilství, řkúce, že jest přirozeno, ale lží, neb nižádný hřiech ani zlost protivná ctnosti není přirozen ani přirozena, ač člověk svým přirozením jest více k jednomu hříchu přichýlen než k druhému. A tak obecně lidé jsú k smilství přichýleni, jeden více než druhý, též k hněvu.

Protož to pomni dobře, že ani obyčej, ani přirození, ani příchylnost muož vymluviti, aby hřiech hřiechem nebyl, ač přirození a přichýlení z přirození jednomu člověku více než druhému obtěžuje neb něco oblehčuje hřiech. Tak někto má srdce hotovější než druhý. A ten prchne a druhý také bude se hněvati. Protož ten tak prchna lehčeji shřeší, položíc rovné jiné příčiny. Též jest v smilství. Někto má tělo velmi bujné z přirození, a druhý ne tak. Protož prvý klesna, móž lehčeji shřešiti, dopustě se, ale vždy smrtedlně smilstvem shřeší. A poněvadž