a král by ho otázal, řka: „Proč si se dal jieti?“ A on by odpověděl, že nepřietel chtěl tak mieti? I jest velmi divné, že lidé sú tak oslepeni, že svých nepřátelóv plní vuoli, slúžíce diáblu, světu a tělu pro velmi marnú odplatu, to jest pro chválu světskú, za níž se vleče jiná odplata, jenž jest odlúčenie chvály věčné radosti a zatracenie s diábly v ohni, v temnosti, v tesknosti a v neskonalé bolesti. A čím více kto a marněji záduší utracuje, tím více bude, ač se nepokaje, muky trpěti věčného ohně.

A kterak se vymluví kněží, kteří kolivěk v smilství záduší hanebně tratí, připravujíce krásně své kuběny, kněhně neb ženimy než v kostele oltáře a obrazy, dávajíce jim sukně, pláště i kožichy, berúce desátky chudých i ofěry? A tak již v obyčej sú své smilstvo položili, že již bez studu ženy mají, někteří pokrytě nazývajíce je sestrami. A sestře liť smilství odpustí, jakož i Písmo i vobyčej ukazuje? A není, kto by poželel statečně té veliké nehody. Starší neopatří, neb by musili prvé sami téhož nechati. Páni netbají, neb druzí sami tak živi sú. A někteří pro přízen tělestnú a jiní, ač jim žel, ale mní, by nebyli povinni polepšiti. A někteří počnúce odpadnú, s jedné strany že se bojí póhonuov, s druhé strany že prelátové ihned zlosyny propúštějí. A pak lid osadní, ten aneb nedbá, aneb nesmí, aniž umie se proti zjevné zlosti statečně postaviti. Ale měli by učiniti vedlé Kristova přikázaní. Najprvé několiko jich neb pán podací napomenúti kněze. Neuposlúchal li by, potom měli by všickni sjíti se a řéci jemu, aby pohoršení vyvrhl. Pakli by toho učiniti nechtěl, ale aby se ho varovali jako zjevného hříšníka a pekelníka. Tak jest Kristus přikázal. Nad to ještě vznesli by na biskupa, aby to opravil. Nedbal li by biskup, tehdy nedati jemu desátkóv, aniž mše jeho slyšeti. Neb jest ustavení, aby nižádný neposlúchal mše kněze, o němž vie bez pochyby, že má ženimu neb kuběnu, a to ustavenie jest pod kletbú vydáno, ne by mše nebyla svatá, ale aby kněz neslúžil neduostojně a lid aby nebyl účasten