kankony také […]text doplněný editorem[4]text nečitelný pro poškození sú, jakož vidíš.“ Tehdy já: „Vidím připravné některé. I kto sú to?“ „První jest muoj biskup,“ dí Vegius: „Znal li jsi Eugenia.“ „Nestojte,“ dím já. „Také liž věci duchovní Štěstí řídí?“ „Ne méně nežli světské,“ dí Vegius. „Jakž naši kněží panovati počali a o světské věci radějí nežli o duchovní pečovati. Felix za ním o šest stupňuo sedí níže, neb knížata nenásledují jeho. Onino kardinálové sú. Ty všecky poznáš, kdyby na tvář pohleděl. Tří korferštové výše sedí na stolicích. Patriarchové chudí sú, tak Latinici jako Řekové, protož z zadu. Tyto vdovy, v smutné rúcho oděné, kteréž za Alexandrem a Herkulesem leží, města sú, kteráž někdy slovutná byla, nyní s zemí srovnána, jakž rozkázalo Štěstí, se vidí. Onono na horách postavené Kartago, druhé nad Euphraten Babylón, Troja, sláva Azí, mezi Xantu a Symeontu rozbořená. Onono Amphion thébské, potom matka zpěvu Cekropis a v válkách někdy mocné Lacodemoní.“ Potom já: „I kteří, prosím, onino sú, kteříž se naším hrozí přimiesiti?“ „První tento Zoldán jest,“ řekl Vegius, „kteréhož poslúchá Ejipt. Druhý Turkóm panuje, třetí Partóm, čtvrtý Afróm. Oneno nahý, na ramenú toliko oděný, s trošci, kterémuž drahá s hrdla houž visí, indské má panství.“ Potom sem se nalevo obrátil. Tu chudoba seděla, nevzácnost, posměch, křivdy, neduhové, kmetstvo, trápení, žalářové, hlad, bolest, škřehot, strach, hanba, nenávist, závist, zuofalství, drahota, boj, mor, starost, pečování, bití. I tisíc zlých jmén, pole suchá, prázdná a kamením přikryta. „I co chce, prosím, táto spustilost,“ diem, „Vegí?“ „Tuť bydlejí,“ řekl on, „kteříž z vysokého stavu padli, když Štěstí přízeň potratili. Vidíš li povýšenú onuno paní na sedmi cestách, jakžto na nohách stojicí? Toť zlatý někdy Řím jest, nyní hliněný. Kapua za ním jde, Sirakusa blízká, potom