kštici. „Stuojž již aspoň, paní, a na mne vzhlédni!“ pravil. „Kamž utíkáš? Již let XII jata si. Chtěj, neb nechtěj, musíš na mne vzhlédnúti. Dostiš mi nepřátelská byla, nyní mi jinú tvář okážeš. Zdá mi se, neb mi přízniva budeš, neb všecky tobě vlasy vyruji. Pročež přede mnú utíkáš a lehkomyslných následuješ, Štěstí?“ Také řeč tato k němu byla: „Přemohl jsi, pravím, aniž mne více shledáš nepřátelskú.“ Tehdy já: „Ktož to jest?“ dím, „Vegií, kterýž Štěstí násilí činí?“ „Alphonius,“ dí, „král aragonský, kterýž se do bojuo vydal a odpornú paní poznal. Však trvaje a usiluje, aby, přemoženú studem, Štěstí již k své přízni obrátil. Jiný, na kteréhož sotva třmi kročeji, Štěstí patří, burgundské kníže jest a s ním manželka upřímná. Dlúhý oneno a nevlídný, kterýž sotva hlas vypúští, nad Insubry panuje, [k]text doplněný editorem tomuť jest paní často lísala, ale neslyšel, jakož by hodné bylo paní hlasu, a protož také méně zboží má. Oneno v odění veselý Jan, vývoda razscký, jehožto mocí Turci poraženi jsúce, uherskú zemi opustili. Ten černý Jiskra jest, jehož oděním bráněny jsú Ladislavovy strany. Oneno lysý Zýlka jest, muž myslný, vuole rozličné, před ním Puzenia viděti muožeš, jehožto ctností dívati se více nežli mluviti mužemy. U něho Františkus Cotignola stojí, více přízní Štěstí nežli svými cnostmi tento čas zvelebený.“ Mezi nimi já ženský oděv vzřev. „A kteráž jest,“ dím, „onano žena, kteráž před jiními třmi kročeji berúci se, tak se nádherná zdá?“ Toť dí Vegius: „Benátky sú, kteréž peníze Štěstí mají a pokladnice ostříhají. Druhá jest Burgenské město, třetí Lyonské, Normberk potom, po nich Argentýna. Vídeň také mezi těmi jest neposlední. Florencí, Benátkám blízká, ale bojím se za ni, kteráž již mnohými lety přízeň Štěstí menší čije. Tvá Senes ktvé nyní, ale pohruožky nevím které slyším. Bachynov a Válentov kvetný kankony