všecké poslušen jest svět. Cožkoli ona rozkázala, stalo se jest.“ Ale já: „Tehdy ty z šťastných jeden jsi, kterýž s býval přemisterný?“ „Jsem,“ řekl Vegius. „Milovala jest mne proto tato paní a u najvyššího biskupa milost mi obdržela i kanovnikem kostela svatého Petra učinila.“ „Haa,“ dím, „jáť již počnu ctíti tvú paní, jestliže které dobré vyzdvihuje.“ „Jáť sem ji často domlúval, že sem ji zlým dobrú a dobrým zlú bývati vídal. Platona, kterýž byl z filozofuo najvětší, v službu podrobila, Pytagora vždycky k túlaní přihnala, Cicerona, ačkoli z řečnika konšela učinila, v ruce však potom nepřátel dala a mečem Antoňovým zamordovala. Scipiona na poušt vyhnala, Fabricia z hliněné mísy neb dřevěné jísti učinila, najprv Katona chudobou obtížila. Potom, aby sám na sebe ruce uvrhl, rozkázala. Pohleď k živým, co nad Juliana, kardinala, svatého anjela, tolika ctnostmi okrášleného lepšího vidíš? Co Janovi svatého Petra, Janovi svatého Kalixta a Janovi Tarentinskému téhož řádu mužóm, co jest, což by jich neb dospělosti, neb umění odpoviedati mohlo? Kto pověděti muože, aby Kašpar, kancléř, ačkoli kněžnu sobě manželkú pojal, hodné prací odplaty vzal, kterýž již tří císařuo kancléř byl? Vilém z Kamene, rytíř znamenitý, neméně v písmích nežli v odění zběhlý, kterýžto svět, žádostiv sa poznati ctnost, prošel, co svým zaslúžením hodného došel. Kampisius náš, filozofií plný, kterýž stolice apoštolské službami věk svuoj ztrávil, chudší nad Kodra jest. Jediný rytíř jest, neb má li tovaryše, sotva čtyři sú. Prokop, Čech, na dvoře císařském, kterýž, ač by litery miloval a velebil, neučení však a hlúpí jemu se předkládají. Nechci vypravovati, které sem vosly viděl povýšené nad cedry libanské, kteříž se podnes blští, lidé bez umění, nevýmluvní bez smyslu, sotva ruka pravá kolik by měla prstuov, znají.“