Když ty řeči tak se dály, Lakota se v řeč uvázala, počne mluviti řkúc: Co na tom dlouho sedíme, bezpotřebný věci strojíce a řečí prázdných mnoho, ješto nám toho zde není potřebí, nevíme, co víc žalovati bude. Bude li jediné, což sestra naše starší, paní Pýcha, pověděla jest, uslyšíc, co žaloba bude, budem uměti odmlúvati. Než sedíme zde právě, jako nad slívami vodu měříc, ješto jedno hlady darmo mřeme a sobě hlavy kazíme. Než totoť jest zdání mé, poněvadž chcem sestře naší pomoci a podlé ní státi, stůjme chutně a pomozme jí věrně, což na nás přijde. Neb co jest platno mnoho mluviti nám tuto, ano, snad jiné na naši sestru i na nás přijde. I nebude jiného než lonského sněhu spomínání. A muož někdo zvěděti, co my mluvíme tuto, neb ne všecky jednoho duchu sme, můž se pronésti, že víc k škodě, než k zisku nám býti. {Lakota nemůž hladem mříti}textový orientátor Protož vstaňme, již jest čas, neb já věru tak dlúho hladem mříti bezpotřebně nemohu.
Ty řeči dokonavši, Lakota chtěla vstáti, ale napomínaly ji sestry jiné její, řkúc: Milá brachu, počekaj a neteskni sobě a doslyš ale i ostatku však ještě sestra naše Lenost mluviti má. Podobné li by to bylo, abychom jí také mluviti nedaly, ani ji slyšely. Však také nám jest povolná, slyšme ji, neb jest toho dobře hodná, a nehýbajme se nikam. Protož paní Lenosti, rač nám také své zdání pověděti.
{Lenost se hněvá}textový orientátor Ale Lenost poče se brániti, řkúc: Však jste vy již pověděly své a na tom se vám zdálo přestati. I není mně potřebí raditi, co dobrého zjednáte, jáť ráda svoluji. Ale mluvila jako v hněvu, neb se jí zdálo jako za pohanění z řeči Lakoty. Však jiné sestry pravily, řkúc: Nemáme jiného sobě bráti mezi sebú než přátelství, ač by se komu proti vuoli zde tuto z řečí našich zdálo. Neb jest tuto mezi námi toliko ostření rozumu neb smyslu, však se to před žádným nepřítelem neděje, ani kdo slyší, jenž by nám co zlého přál, aniž toho Buoh daj, by taková zlost mezi námi měla býti, však ne pro posměch svuoj, ale proto sešly a shledaly sme se, abychom svých pří a zvlášť sestry naší bránily a jí i sobě pomohly, nerač sobě toho tak těžce bráti, paní milá. Ale znaj přátelstvo a věz ono, že kdož koho maže, má od něho i k sobě nelibosti strpěti, neb na všech, to znáš, každý radí, co rozum jeho postihnúti muož. Proto nehněvající se pověz, také k tomu, cožť se zdá.
Tuto Lenost také sestrám svým mluví.
Kapitola 51
Lenost nazdráhavši se, počela mluviti takto: Ačkoli dosti vaše opatrnost jest pověděla, jenž by mi bylo užitečněji mlčeti než mluviti, ale proto, aby někdo neřekl, bych z hrdosti neb zlosti mluviti nechtěla, povím, co mému rozumu zdá se. I jsou řeči Vaší Milosti mnohé a potřebné, jedno Vaše Milost mluví, aby to, což se nám i sestře naší děje, bylo tuze před se vzato, to se mně líbí. Druhé mluví, aby znamenitě a možně proti tomu bylo se zasazeno. Třetí, aby toho bylo hájeno, což sme opanovaly. Čtvrté, aby souduov vystříháno se bylo a úkladu souduov a tak těch jest kusuov víc, kteréž Vaše Milost dosti široce jest předpověděla. I proti všemu
