Jakž Pravda své řeči dokonala, Hněv vešken zbleděv a zapálen sa zardělostí, poče se třísti, vešken pysky hryza, čelo mraště, škaredě očima krvavýma hledě a vrtě nohou, rukama lomíc, i dí Pravdě: {Hněv mluví Pravdě a k bitvě ji pobízí}textový orientátor Pravdo, mnohým zlá Pravdo, proč nás haníš, zdaliť se zdá, že žádný z nás k ničemuž se nehodí. Věz, že svú čest smím zastati, neb pro ni smím všecko, což v světě muož požádáno býti, podstúpiti, i s tebú se v pytli hrýsti. Teď smíš li hned, nechajíci řeči na dvoře soudce, čehož požádáš neb smíš, chciť ráda povoliti od šraňkuov, až do poslední vší rytířské brani i špice s tebou konati a shledáš to vše, což pravíš a mluviti smíš, v hrdloť vecpám a vtluku. Neb znám to, že v řeči doufajíce, to činíš, že se zdá, že snáze řečí svú při vymluvíš a vyvedeš než jiným, snad úfáš, že přátely máš. I máš li to srdce a jsi na své sestry a následovníky tak laskavá, svol mi sama a sama a vezmi tu při bez hanění. A řeči skutkem najdeš, že své pře vyvedú a tě jako hanlivú nestúdnici pod se potlačím a tolik skutkem jako ty řeči na tobě se povážím. Aby to bylo v jiném místě, než tuto v této slavnosti, hned bychom sadili od políčka až do kordu i meče, shledala by, že by z tebe mléko neteklo, ale šlinci padati by musely z tebe, zaťalať bych žílu, že by oněměla a důstojných osob k potvorám nerovnala, ale sama zpotvořená byla. Hleď zmilitké paní, ať klekce a štěbece, což ráčí, trptež jí to všickni, jiných písma a řečí zbírajíc, jimi důvodíc a na jiné cpajíc, chtíc, abychom se s jinými vadili a sobě mnoho tratili přátel. Smíš li ne z lidských řečí sama z sebe k nám mluviti, mluv, neb my na mnohé z těch nevěříme. Těch řečí, kteréž jsi mluvila a nestúdně před takovým pánem vylévala, písma falšující a cizoložící, k své vuoli obracejíc a vedúc k své při. Pakli k mým slovuom a řeči nesvolíš, všickni tuto přístojící i po všem světě budou znáti a věděti, že nesmíš a křivá se čiješ.
A ty, Pane najsvatosvatý a najsvětější, prosím, znaje kvalt moci i bezpráví, kteréž se nám od ní děje, rač mi s ní dvoru příti, chciť na ni vésti tak, jako právě na křivú sluší, že což směla mluviti a mluvila, že tak není a toho jí teď odpírám, i odmlúvám, i skutkem odvésti chci. Pakli mne spustiti neráčíš, ale pro se samého a ta nepoctivá slova, kteráž směla tuto o nás mluviti. Rač jí rozkázati odmlúvati a zase v hrdlo bráti a samu v kázeň vzíti, ať posedí ruský měsíc u chlebu a při vodě, tím skrovněji jistě pravím k své cti a víře, by na mé vuoli a soudu bylo, že bych ji živiti nechtěla a ráda na ni svuoj život vážím, jediné smí li. Pakli toho všeho svatost vaše neučiní, znáti všickni budem zjevně, že jste ji nákladnější nežli nám a jí více přejete a sobě vážíte než nás. Proto toto mluvím, neb což mi jest na mysli, ven musí. A v srdci tajiti nemohu, což mi nelibo jest.
A byla by ještě více mluvila i potrhla ji Lež, řkúci: Dosti jest a na pravé míře přestati. I umlkla jest Hněv. Ale Pýcha vece k jiným sestrám: Již jest naše vždy doskočila a dobře jest. I sama sem se sotva zdržela, že sem též neučinila. Kdo muož trpěti takové lehkosti, ano by toho hubený pes netrpěl, co my trpíme, hanění, utrhání, prokletí. Jediné, že ještě na nás svíček nehasí a nezvoní a dříví nesekají. By tak dostatečně kostela mocný byly, jako my i to, by slibují, učinili.
A ohlédši se, Pýcha vece: Paní Pravdo, snad jsi neslýchala onoho přísloví: Cti ctně ctný ctného, ať tě ctný zase ctně ctí. Kdo mnoho mluví, rád přemluví, i něčeho se domluví, važ nás sobě za něco jiného. Neb znáš, zač nás jiní lidé váží, neb jak nás sobě vážiti budeš, buď tím jistá, že tě sobě vážiti tolikéž budem. Též i všecky sestry reptaly, každá to ukazujíc na sobě, že jim nelibo bylo, co proti nim Pravda mluví.
