býváme, když ho hříchy našími k hněvu popouzíme.
Hříchové sami hříšníky trápí
Mímo to některých hříchův naších ta jest povaha, že sami od sebe duše i těla náše trescí, by pak k tomu žádná zvláštní pomsta Boží nepřistoupila. Zdali ožralství těl naších, závist pak duší a myslí velice nehubí a netrápí? Každá nezřízená žádost (pověděl jeden) sama sobě jest pokutou.
Z lidí, kteříž nás trápí
Některých pak těžkostí a bíd příčiny nejsou v nás ani z nás, ale původ svůj mají z těch a od těch, kteříž nás bez viny naší nenávidí a nespravedlivě ssužují. A takové příčiny jsou toho zlého, jímž pobožní, spravedliví a nevinní lidé zde na tomto světě od lidí bezbožných, nespravedlivých a nešlechetných utiskováni bývají, jakéž jsou bezbožnost, zlost, hněv, nenávist, nepřátelství, pýcha, vysoké o sobě smyšlení, všetečnost a jiné k těm podobné náruživosti ďábelské.
Z Boha, kterýž tresce
Naposledy, někdy sám Bůh obzvláštní svou a tejnou příčinu mívá, proč na některé lidi tyto aneb jiné těžkosti dopouští.
Jan 9,2
Příklad toho pěkný u sv. Jana na člověku slepém od narození, o němž když se učedlníci tázali, kdo by zhřešil, on-li, čili rodičové jeho, že se narodil slepý, odpověděl Pán, že ani on nezhřešil, ani rodičové jeho, ale že skrze tu jeho slepotu Bůh chtěl zjeviti skutky své na něm. Ne že by neměl Bůh k němu spravedlivé příčiny z jeho porušeného a nakaženého přirození, v němž on se, jako i jiní všickni smrtedlní lidé, hned z života matky své narodil, a třebas těžší pokuty nežli jest slepota zasloužil, ale že ho tim skutkem Bůh za zvláštní nástroj sobě zvolil, v němž by skrze jednorozeného syna svého oslaven byl. Až potud o příčinách.
Snášení záleží na rozjímání příčin
Kterak by pak člověk křesťanský takové těžkosti, zármutky a bídy podnikati, snášeti a přemáhati měl, již také toho kratičce dotkneme. Předně, žádný svévolně těžkostí na sebe uvozovati nemá, nebo o takových nemohlo by řečeno býti, že je Bůh přepustil. Pakli na koho mímo vůli jeho co odporného, nelibého a strastného přijde, má zření své k Bohu obrátiti a mysliti o vůli jeho, proč by ho Bůh kárati a trestati umínil. Zdali aby ho u víře a trpělivosti pozkusil, čili aby na něm některé výstupky a hříchy jeho ztrestal? Aneb, aby ho před hříchy (odjímaje mu příčiny k hřešení) zachoval? Jakož pak člověk křížem obtížený na mnohé rozpustilosti se zapomíná, v něž by snad, v štěstí jsa, snadně se svábiti a uběhnouti mohl.
Na modlitbě k Bohu
Druhé, má se uteci k modlitbě svaté a poručiti se
