[32v]číslo strany rukopisujest odpověděl a řka: „Žádný císař! Bez příroka a bez pohoršení tvých listuov i tvých přikázaní toto tvé milosti vzkazuji, že já i moji předci tobě i tvým náměstkóm ve všech spravedlivých i slušných věcech poslušní byli jsme vždycky i věrně sme slúžili, císařské stolici věrní vždycky jsúce. Však víš dobře, že Karel císař, Veliký někdy řečený, syn Pipinuov, krále franského, za svého zdraví ustanovil nám daň jednu platiti císařuom římským, jižto vždy dlužni jsme, to jest sto a dvadceti voluov výborných a pět set hřiven stříbrných, kteréžto placení věrně jsme zachovali a toho jsme nikdy nepřestúpili. Mimo kteréžto ustanovení císaři žádné není hodné ani slušné, abychom k čemu tištěni byli, neb v které břémě těžší poddáni, že rači zemříti chcme, než bychom jakú jinú daň podstúpiti měli a práci na se nepravú vzíti.“ Tu řeč císař uslyšav, odepsal opět zase k němu, že mimo všecko dřevní právo, kterážkoli sú své přikázaní chce napřed naplněno míti, a nebo silnú rukú k tomu jej chce bezděky připuditi. A když vévoda Břecislav přikázaní císařovu nechtěl jest povoliti, císař velmi se z toho rozhněvav, veliké vojsko lidí shromáždil. A tak sám s svým vlastním životem s svými knížaty s jedné strany tú cestú, ješto tiehne od Řezna, k Čechóm přitrhl jest, a tak podlé toho potoka, jenžto obecně řiekají Řezen, ješto jiným jménem slove Rogen, v tu stranu, ješto se k lesu chýlí, tu, blízko od lesa stany své jest rozbil s svým vojskem. Z druhé strany kníže saské z té strany, ješto se do Srb tiehne, tam preč k Sasóm Otmara, muže velmi bojovného a urozeného, s jeho lidmi zjednal jest tak, aby zemi českú jako tenetem obklíčil a ji těmi lomy nadstúpil se všech stran ukrutnými. Když již pak císař s svým vojskem na české meze vjížděl, húšť veliký lesový opatřil zjevným opatřením, ano se všech stran české země cesty všecky zasekány a zadělány. A když ty cesty tak spatřil, kázal svým, aby se snažili a v té jisté húšti cesty