Léta pak od narození Božího po tisíci a po druhém nectný a ohavný tento jistý Mezek poslal jest k císařovi k Jindřichovi s velikými penězi a s mnohými dary předrahými posly své, prose velmi snažně, aby Oldřicha, bratra Jaromírova, vévody českého, jenžto těch časuov na jeho dvoře dvořil, jav a svázav jeho, jemu poslal. Kterýžto císař lakomství zlata a stříbra a jinými dary oslepen jsa, kázal to učiniti své cti císařské na velikú hanbu. Kterýžto Oldřich potom nebo přikázaním císařovým, nebo úrokem, z toho vězení byl jest vysvobozen. A tak vrátiv se do Čech, přišel jest tajně na jeden hrad svuoj převelmi tvrdý, jemužto Drevík řiekají, s toho hradu poslal jest jednoho věrného rytieře do pražského města, přikázav jemu, aby nočního času trúbným trúbením nepřátely ubezpečilé přestrašili a ohromili. Tehdy ihned ten jistý rytieř věrný, přikázaní pána svého naplniv, u puol noci, když lidé najbezpečnější sú, zvuk a křikem vstúpil jest na najvyšší místo nad Prahú, jemužto sú Stráž toho času obecní lidé řiekali a nyní pak má sobě jméno Strahov od stráže nazvané, v kterýmž místě těmi jistnými trúbami velikými a hroznými hlasy učinili sú zvuk a křikem nemotorným křikli těmito slovy a řkúce: „Aj, toť Polanové utíkají, ohavně pohaněni jsúc! Na ně, hrdiny, Čechové, na ně, hrdiny, oddajte se vítězně!“ Pro větší strach nepřátelsky podvakrát ta slova křičeli. Když pak Polanové ty veliké zvuky trúbné a hrozné hlasy lidské uslyšechu, nebezpečni jsúce, sebú strachem velikým a hrózú přílišnú zstrašivše se, všeho odění nechavše i vší své zbroje, někteří hác na se dospěti nemohli pro leknutí toho ohromení, jakž kto mohl najlép, nalépe na běh se oddal, nýbrž čistovi niti, jako by je mátě zrodila, preč utíkali bez meškání, otrápeni jsúc tím strachem. Někteří proto také, náhle otrúceni toho zvuku, s mostu padajíc doluov, hlavy sú slámali. Druzí také z nich sekanú cestu malými vrátci