[15v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupceOldřichovi a Lipoltovi města jich a zbožně na Moravě, kteráž jim byl Břetislav odjal, zase navrátil jest. Také toho času Vršovicové ti nevěrní Božej a Mutina, našúlavše se v Srbiech a v Polště, do Čech sú se za glejtem vrátili, jimžto Bořivoj zboží a města jich navrátil, totiž Žatec, Mýto a Litoměřice. Toho pak neučinil jim z milosti ani z vuole srdečné, ale pro některú příčinu jemu na ten čas potřebnú, neb múdří řiekají: „Chceš li kdy vlky zlapati, dajž jim nejprvé mrchu sápati. A když již budú mnohokrát bez strachu ji žráti, hyběť jim, anť mušejí kóži doluov s sebe za to dáti.“ Jakož pak vždy jim na to přišlo.
Oldřich svrchupsaný, syn Konrátuov, maje již zase navrácené panství své v Moravě, vzav radu s svými, totiž s některými pány Království českého, kteříž mu přáli, vypravil se jest k císaři, jenž toho času v Řezně byl, a prosil ho snažně, aby jej jako dědice staršieho v Českém královstvie podlé ustavení Břetislava, praděda jeho, kteréž sú přijali a stvrdili všickni páni a zemané čeští, zuostaviti ráčil a k knížetství tomu dopomoci i manstvie dědická k němu náležitá propustiti. Kterúžto prosbu císař múdrým a rozšafným zpuosobem přijav, dal jest jemu to, což náleželo a slušné bylo dáti. Též také přitom všem obyvatelóm českým potvrdil podlé obyčeje starodávnieho té jich svobodné moci, kterúž měli a podnes mají voliti sobě za pána, koho chtie. To když se stalo, Oldřich skrze mnohé posly a náhončí své do Čech poslané lákal toho, kterak by mohl zemi českú mieti, a rozličnými zpuosoby o to se snažil, chtě vždy českým knížetem býti. Ale že již Bořivoj na místě Břetislava od obce přijat byl i potvrzen, [b]označení sloupcenemohl k tomu nijakž slušně přijíti, protož opět sobě toto na císaři obdržal, aby strýce svého Bořivoje z Království českého právem dědicským, kteréž naň slušie, mohl viniti a k tomu i mocí, mohli by s to býti, aby jej ven z země vypudil. Tehdy podlé rady svých přátel i těch, jenž se ho přidrželi, přijav k sobě některé Němce i jiné lidi v tovaryšství, to jest Zifrida, hrabí z Halí, a Oldřicha, frýsinského biskupa, i také drahně jiných pánuov znamenitých a Lipolta, bratra svého, i vtrhl jest vojskem spolu s ním do Čech a na tom je postavil, že mnoho pánuov předních země české po jeho straně budou a že mu chtějí toho dopomoci. To když Bořivoj zvěděl, sebral jest vojsko veliké lidí a vyjel s nimi proti Oldřichovi k bitvě. A tak když již blízko od sebe leželi, že jedni druhé shlédnúti mohli, tovaryšstvo Oldřichovo, kteříž byli s ním z Němec přitáhli, spatřivše, že Bořivoj, kníže české, s svými lidmi věrnými, hojně jich maje, zmužile sobě činí a opatrně se má, i jim, že jest silen.[9]Nejistá interpretace, patrně zkomolený text Také zpomenuvše na onu řeč, kdež se Oldřich před nimi chlubil, že přední pány české podlé sebe bude mieti, to vše pilně rozváživše, i řekli sú k Oldřichovi: „Proč nás i sám sebe klamáš tak nesličně? Kde sú ti nejvyšší páni z Čech, ješto s tebú a s námi mají, jakožs ty pravil, ostati a tobě pomáhati? Nevieme jiného, než žes nás oklamal, a ne tak nás jako sám sebe.“ S tím i hned, vzevše radu, tou cestou, kterouž do Čech vtrhli, zase se k domóm obrátili. Ale že Svatopluk a Otík, synové Otovi z Moravy, jenž Znojmo drželi, se zvěma zástupy výborného lidu Bořivojovi na pomoc tou silnicí sou jeli, pro něžto ti jistí Němci, nesmějíce cestou volně jeti, v noci nesnadnými a těsknými cestami a stezkami mimo Habr, nechavše
