Nebyliť jí k mysli tanci,
hudci, pišci, ani herci,
ani jaké světské strojenie
od stříbra, zlata i drahého kamenie,
k tomu kolby, honby a výskanie,
ni také světské zpievanie.
Žádného jest nemilovala,
kohož jest v svém rodu neměla;
ktož jejího jména nectil,
v hlavu jí ten nepřítel byl.
Než milovala lidi tiché,
věrné, múdré a neliché,
vzteklým, světským, všetečným
vyhýbala se lidem, i zúfalým,
také by neviem co objíti měla,
nikoli se s takovými nepotkala,
buďto v městě nebo v poli;
kdež se s kým potkala koli,
na hradě anebo na tvrzi,
ten jí takový žádný nemrzí,
ktož miluje dobré činy koli,
ten jí má sobě ve všem k vuoli,
buď bohatý, chudý aneb nuzný.
Dobré, nábožné i poctivé lidi,
tyť ona po všem světě vidí,
a každý dobrý jí dobrého přeje
a ona se z nich na každého směje,
každého objímajíc a líbajíc,
těm všem ráda posluhujíc.
Do dnešnieho dne, ač jest stára,
protoť slúží dobrým ráda.
A toho vypsati neumiem,
což já o ní dobrého viem,
protož měl bych jí rád slúžiti,
i každý, ktož chce s Bohem býti.
Chciť dále o ní pověděti
– prosím, umějte rozuměti –,
čímť jest byla darována
od samého nebeského Pána,
ješto jí toho ráčil popříti,
čehož jí nemuož žádný vzíti.
Ač jest z chudých rodičóv byla,
proto urozením vysokým se stkvěla,
neb přítelkyně boží jest
[…]text doplněný editorem[12]chybějící folia 8 bis r, 8 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
tuž jdú z kostela ti tří,
Múdrost, Ctnost a Rozum, chůva její.
Než z kostela ven vykročili,
hned na ně žáci jazyk vyplazili,
děti jim vidliček podávajíc,
žádné k nim vážnosti nemajíc.
Bodaj ještě dva v kostele byli,
kteří se jim poklonili!
Než kteří byli tam zuostali,
všickni se jim posmívali,
i psi, po kostele běhajíce
na ně velmi štěkajíce.
Vtom se jakýs blázen vyrazí,
najprv chuovu její porazí
a počne ji tak velmi tlačiti,
za vlasy ji po kostele vláčiti,
až ji vyvleče ze dveří.
Tošť se Ctnost v pláč udeří,
a Múdrost zasmavši se ven vykročí.
A tepruv kolikos bláznóv vyskočí,
počnú tyto tři vláčiti,
po blátě spolu smýkati,
