neb pánu svému ještě platen nebyl nic,
poněvadž ještě v kolébce ležal.
Zatiem k jiným králóm odjel,
chvále Štěstí velikým pánóm,
césařóm, knížatóm i králóm,
rozprávěje, že jest je již viděl
a jemu se v službu připověděl.
A ktož koli chce jemu slúžiti,
on jej chce rád přijíti,
že Neštěstí všeho prázden bude,
statku i všeho dobrého nabude.
A tak všady o něm mluvil
– byť pak vlastní jeho otec byl –
mocných k němu pobízeje,
ale chudého žádného nechtěje;
a zmínil li se co chudý o tom,
zatřesa hlavú, řekl: „Nech mě, povím potom!“
A nakrátce jim takto pověděl,
aby se k Štěstí nižádný netřel,
k komuž on přirozen nenie:
prvé ztratíť své všecko jměnie,
dřieve než co se u něho doslúží.
Ale mocným štědře slibuje,
svú čest i víru jim zavazuje;
i podnes se to vždy děje,
že ktož bez nedostatku bude,
že se u Štěstí dobře míti bude.
Tak mezi těmi všemi dlúho bíše,
až Štěstí na šestnácté léto jdíše.
Nikdy nekvaséc s nuznými,
jedno s pány velikými a bohatými,
a také na čas i s chudými,
a zvlášť s lidmi nedlužnými,
neb se jeho dlužní styděli
a chudí se také jemu vyvíjeli.
A když Štěstí k letóm přicházelo,
že již i otce svého znalo,
také i chuovu mateře své,
o nichž jest slýchal věci mnohé
a již měl zprávu všeho,
kto jsú vše přátelé jeho
a kteří také i služebníci,
jeho dvoru milovníci.
Hned všecky k sobě obeslal,
aby před ním každý stál,
ktož jeho chce za pána míti,
že je chce všecky před sebú viděti
a tu na všecky mile pohleděti.
Pak, kteříž se líbiti jemu budú,
že velmi štědře darováni budú,
neb má stříbra, zlata příliš dosti,
protož je chce dařiti bez lítosti
i všelijakým v světě zbožím
mocně, jakožto svým vlastniem.
Když to došlo poselstvie velikého kána,
prebytera Jana i také žoldána,
a tak v světě najbohatějšiech,
i všech lidí najmocnějších,
k tomu vzkázal Svobodě, služebníku svému,
porúčeje mocně jemu,
aby on to již všecko zřídil
a po všech dvořiech i zemiech zjezdil,
hned k němu samému aby přijel
a jemu to vše pověděl
o všem o tom, kterak se k tomu budú míti,
a ktož pak k němu nebude chtíti,
