Ihned mu se každý přikázal,
a tak mluvíce k Svobodě:
„Totoť my porúčíme tobě,
aby bez meškání k Štěstí jel
a takto jemu od nás pověděl,
že jsme věrní služebníci jeho
a béřem jej za pána svého.
K tomu toto také uměj pověděti,
že ne chudí, ani jich ovšem děti,
než my všichni najbohatější,
kteříž jsme v světě najmocnější,
k němu se všichni přiznáváme
a jej za dědičného pána máme,
a ti všichni, kteříž sú bez nedostatku,
že jej milujem víc než otce jeho ani matku.
A také mu to slibujem,
že se ho nehty i zuby držeti budem,
neb víme, dokudž on bude chtíti,
že se my budem dobře míti.
A Bohu děkujíce i jemu dobře se máme,
mimo jeho Milost jiného pána nežádáme!“
Svoboda
Ihned Štěstí té chvíle,
přijav to poselství mile,
i dí, že chce mezi ně jeti
a každého z nich očitě viděti,
ktož mu se pak nebude líbiti,
že nechce s ním míti nic činiti.
„Než, Svobodo, tebeť žádám za to
a pomniem velmi dobře na to,
že když sem byl malý, žes mi se přikázal,
a na toť sem se dobře ztázal.
I protož nechciť jinak míti,
musíš mým hofmistrem býti!
Neb ty vieš, kto se nám hodí,
ač kdy koho okřikneš, nic neškodí,
neb tvé obyčeje všady znají
a tebe rádi při sobě mají
znamenití lidé a bohatí.
Na chudé a nuzné nebudeš tbáti,
neb my jich sami neradi máme,
ani také na ně co velmi tbáme
na svém dvoře, neb kdež vlásti chceme,
všady je ven z země ženeme.
A s tvú radú hnáti je chcem,
takto jednaj, ať jich vždy zbudem!“
Svoboda
Svoboda otpověděv velmi krátce:
„A totoť pravím na počátce:
Jáť jich tuto mnoho velmi vidím
a za mnohé se z srdce stydím.
A nevzal bych jmění všelikého,
bych jich nesehnal se dvora tvého!
Nynie chci krátce mluviti,
zač mě žádáš, chci to učiniti,
a jest mé to přirození
s velikých pánuov vládaní.
A já, by mi poručeno nebylo,
kdež mám vlásti, tu mi jest milo,
než povohlédna se na dvoře
ve všech koutech, i po tvé komoře,
chciť pověděti zdání své.
A proto ty učiníš vedlé vuole tvé,
neb jest snadné rozkazovánie,
kdež v ničemž nedostatku nenie.
A já kdežkolivěk pohledím,
