a praví: „Jáť sem v peci býval,
protož bych nerad jiného hledal
u své ženy, ani v svém domu!“
Jedno hádaj, svolí li ona k tomu,
neb se trefí druhdy nábožná
a na tvú duši laskavá.
Zajímal li si kde jednoho,
nerada by nechala toho,
deset za jeden otplatí,
byť pak měla mlatci dáti!
Také by ji pak zbil, trpí mile,
nebť jí o tvú duši píle!
Však jsi slýchal Písmo ono,
že Buoh zpomene marné slovo,
kteréž jsi kdy měl v promluvení –
což pak tehdy tvé marné kývaní,
musíť je žena oplatiti,
ač chceš se věčně nemučiti!
O tom nechci mnoho psáti,
neb to muože každý znáti
a každý to dobře ví
i tomu také rozumí,
že ne každému se žena zdaří,
a druhého velmi těžce mrzí.
Mnozí hyzdí a mnozí chválé
a mnozí mají dosti namále –
tak se vždy v světě děje,
že se mnohý druhému zasměje
a o svém hoři doma neví;
by pak věděl, nic řéci nesmí,
boje se, by nenasmíšil lidi,
mysle o tom, že toho ne každý vidí,
ač sám v sobě chodě vrčí,
jako by dobře koupil, proto mlčí.
Mnohokrát nese bitý nebitého,
a protož nesluší spravovati žádného;
neb ktož se cizému neštěstí raduje,
ztěžka se jeho sám uvaruje,
neb kdež ruka ruku myje,
býváta ovšem bílé obě.
A protož já radím toto tobě:
buď to mladý, starý člověk,
král, pán i ktožkolivěk,
že chce v stav manželský vstúpiti,
slušíť jemu dobře pomysliti
a s múdrými se poraditi
– chce li potom tesknosti zbýti –
a zvlášť s těmi, kteréž u víře shledáš.
A to ještě s strachem učiniti máš,
neb nechť se zdaří, jak chce koli,
tobě k mysli neb proti vší vóli –
i zdaliž ji muožeš zbýti?
Než musíš ji až do smrti míti,
a nechť činí, jak chce koli najlépe,
již tvá ona věčně bude.
Však Arestoteles mudřec radí
a těmito slovy takto praví:
„Což činíš, čiň s rozmyslem, synu,
múdře prohlédaje k konci v každém činu!“
Než tutoť konce nebude,
leč se kto s kterú rozvede,
ale pro hodné příčiny,
k tomu aby byly slušné viny,
jimž by všichni porozuměli,
kohož by koli rozvésti měli.
Sic buď stará nebo mladá,
též také kmet anebo baba,
a buď pak kto chce aneb která,
nechať jest pak i jezbera,
a nechť sú spolu, jak chtí, v trti –
tiť sú svoji až právě do smrti!
Neb kteréž kněz koli štolú svázal,
tyť jest již věčně zavázal,
aby vždycky svoji byli,
byť se pak sobě i nelíbili.
Čistá svoboda a neženění!
Nejsi v žádném zavázaní
a nebojíš se nižádného,
bohatého ani také chudého;
ať by ženu zléhal tobě,
netřebať mysliti sobě.
A což to nenie veliká lahoda,
a zvlášť ta šlechetná svoboda?
Na toť sluší vždy mysliti,
ktož toho zvlášť muož požiti,
neb na tom světě k věcem všem
poctivá svoboda hodí se těm
zvlášť, ktož jí umějí užiti.
