učinila by, neb jí nic milejí není,
nežli aby mi k vuoli to učinila.
Ó, co jest ke mně ochotná byla,
těšéci mě řečí svú milú,
k tomu ochotnú i krásnú postavú!
Tužť se opět na tisíckrát zastarám
a pro túžení nevím, co činiti nám.
A když pak lehnu do postele,
tužť mě rozchází více a déle,
že nespím celú noc pro túženie.
Přijde na mě jakéž s obracenie,
tohoť nikoli nenie chyba,
meci se celú noc jako ryba
a zdá mi se noc jako rok,
nic mi nenie prostě žádný skok.
Tehdy velmi ráno vstanu,
a div hořem vždy nesplanu!
Vseda na kóň, i jedu na pole,
zda bych se mohl namysliti do vóle,
tam se dlúho nikoli neobudu,
hnedky domů zase jedu.
Den ote dne vždy víc túžím,
a kde chodím, vždycky myslím
rovně, jako by mi z nosu kapalo,
mnohý mě tíže, co mi se stalo,
že chodím, jak bych tři propil,
a že sem prvé rád vesel byl?
Nesmiem jemu pravdy pověděti,
než hledím výmluvy vymysliti,
řka: ‚Milý, jaký to jest div,
zda’s toho neviděl, jak jsi živ,
že se nenarodil ten člověk,
nechť jest buď ktožkolivěk,
ať by vždycky vesel byl,
nikdá na nic prostě nepomyslil?
Protož nechť to divno kusa nenie,
že sem druhdy také v myšlení!‘
A on dí mi: ‚A ty se poň hněváš?‘
Já dím: ‚Nic – viem, že na mój hněv netbáš!‘
Toť jednoho odbudu tak,
a jiného kterakkoli jinak.
Již pak po dlúhém dobře čase
rád bych mohl býti vesel zase;
pokúšeje se o rozličné radosti,
dávám se i v myslivosti,
rozličné kratochvíle hledaje.
Přepřílišnú kratochvíl maje,
nic mě na světě nechce veseliti,
najmilejí mi, div se nepřetrhnu, túžiti!
Potom jdu k tanci mezi panny, paní,
hledě na ně, nemohu se zbrániti zdychání.
A čím je vidím veselejí,
tím víc túžím a jest mě tesknějí.
Vobejmúc mě mnohá, i dí:
‚Proč smuten, muoj milý, nyní?
Buď vesel, prosím tebe!‘
Diem jí: ‚Neblazň a nechme sebe,
neb mám pilně cos mysliti,
ano mi jiné, že mi se chce túžiti!‘
Tužť opět stojím jako vuol,
a jako by mne umřelo puol.
Buď já tu, aneb kdežkolivěk,
nenavede mě žádný člověk
na nic veselého a kratochvilného,
ani na nic k tomu podobného,
rovně vždy jako bez smysla chodím.
