bojíce se, abyšte mne od nich neodmluvili. Ale když já je zpravím, jak sem se tvrdě měl proti vám, viem, že na mě, dokud sú živi, laskavi budú!“ A Múdrost tak malitko pokynuv rukú i vece: „Mládenče, budeš toho pykati potom, že si se ani nás, ani našich řečí (cožť jsme teď s pannú Ctností mluvili a radili) držeti chtěl! Milý, počekaj a vezmi dokonalú zprávu!“ Mládenec k tomu otpovědě: „A já nerad na kázaní bývám dlúho! A chcete, abych já pak vašich řečí a básní netrefných poslúchal? Tohoť neučiním!“ I obrátiv se od Ctnosti a Múdrosti a skočí pryč jako jelen bystrý. A běžel, jako by jej honili všickni, takže běžal skrze město všecko a svrhl s sebe i pláštěk, jedno toliko v kabátě, takže se lidé divíce díváchu a pravíce: „By tento měl ctnost a múdrost při sobě, věru by tak neběžal a nějak by se vážněji měl!“ Ale ktož sú znali jej v jeho mladosti a svobodě, ti se smáli, nic jemu toho za zlé nemajíc. Až rovně do své hospody jest vskočil. Tuž potom vyšel po chvíli jaký prvé, taký i potom, rozpustile se jmějíše, když jest Ctnosti a Múdrosti utekl. Potom já jinak rozuměti nemohu, jestliže jest tak až do své smrti v tom trval a v tom sšel jakžkoli s světa, bez pokání a řádu a zpovědi svaté, a tu že otpočívá. Ješto, všemohúcí jeden Bože, rač nás zachovati toho, ale rač dáti uhoditi na cestu spasení, hříchy naše nám milostivě odpustě, daj přijíti do věčného příbytku, tu, kdež sám na věky s svými volenými přebýváš a kraluješ! Amen.
{Veršové o milovníku}meziřádkový přípisek mladší rukou
S velikonoci o tom čase
svět se rodí znova zase,
rozličně se obnovuje,
když se již máj přibližuje,
máj, ten čas převeselý,
nenie takový přes rok celý.
A jako toho času bývá,
ješto tehdy všecko všady obžívá,
což jest byla zima umrtvila,
všecko a všudy usušila,
to máj všecko zkřísí zase,
veselý vešken svět čině o tom čase.
A rozličně se zazelenává
po všem světě, roste tráva
po hájích, po lukách i po zahradiech,
při potocích i při všech vodách.
A tak všady po všem světě
hojná zelenost, všady čistě
vonného kvítí a barev rozličných,