falešný, kterýž’s byl jednati počal.“ Rikardus od takových slov měl jest veliké veselé a ústavně při těch všech jejích řečech objímal a líbal jest ji více, nežli jest kdy prvé činil, a ona vždy svému hněvu počatému slovy jest přispářela řkúci: „Co mníš, že mne chceš nynie svým falešným objímaniem a líbaniem obměkčiti? Ty prokletý od Boha, chceš se se mnú tudy v mír uvésti, jistě žeť se to chybí, neb se těchto věcí nechci více já s tebú dopustiti ani se tomu radovati, ani veselé míti, až se tebe dosti nahaniem – a tebe všem svým i tvým přátelóm oznámím, k hanbě a k studu připravím. Co mníš, ty potvorníče, že já nejsem tak urozená a tak pěkná jako Rikardova žena jest? Což nejsem z tak urozené krve pošla, jako ty i ona jest? Nuž, kéž mi otpovídáš, mizerný a šeredný osle, čím mne jest urozenější neb lepší, to mi pověz a odlehni ote mne a nedotýkaj se mne více, dosti’s dnes bojoval na tento den. Neb viem dobře, což by již více činil, že by se k tomu rmútiti musil, zvláště když’s mne již poznal. Viem, že by to k srdci nepřistúpilo, by mě měl z lásky objíti, protož nech mne s pokojem. Ale věz, puojčí liť mi toho Buoh a tu mi milost dá, ještě mohl toho nedostatek míti. Já neviem, co mě drží, že po Rikarda nepošli, kterýž mne nade všecky paní miloval a nemohl se tím nikdy pochlubiti, abych naň kdy míle pohleděla. A tys se pak nadál, že máš jeho ženu zde. Ale nenieť nic méně, než jako by ji byl měl, nebť jest na tobě v tom žádný nedostatek nebyl. A když bych také nynie Rikarda při sobě měla, což bych byla za to kázně hodna, věru nic.“ A tak když ta slova taková i želenie od té paní rozličné byly jsú po těch po všech žalostech, Rikardus sobě počal mysliti, jestliže ji tak od sebe pustí v témž úmyslu, v kterémž jest byla, že by skrze to mnoho zlého přijíti mohlo. Ale pro lepší vzal jest před se úmysl jiný, že se jí chce znáti dáti. A ji v své ruce dobře obchytiv, kdež jest od něho odtrhnúti se nemohla, i řekl jest jí: „Má najmilejší paní, nebuď vám protivno, že to, což mi skrze lásku mú a víru nemohlo přijíti, že sem v vaší milosti vždy hóře na své mysli byl súžen, abych toho dojíti mohl jakýmžkoli obyčejem. A protož věz, žeť sem já služebník tvuoj, Rikardus.“ A když jest tomu ta paní porozuměla