K tomu božstvie otpovědě: „Najmenšie věc nepodobná jest bohu učiniti nepřirozená, kakž to tehda sličně móž býti, by buoh tělesenstvie rozličným nedostatkóm poddané přijal?“ K tomu vecě lidský rozum: „Tvé božstvie nikdy shýřiti nemóže, protož, když ráčíš, naše tělesenstvie přijma, nás vykúpiti móžeš a v tom veličsky svú milost světu ukážeš. Nepřijednávaj nás, ó, milý hospodine, k spadlým od tebe andělóm, neb sú ti nikým nepokúšeni, než své vuole vláščí zlostí shřěšili. Ale my, hřiešní, svú přirozenú křehkostí diáblem přelščeni, proti tvéj svatéj milosti jsmy provinili. Protož, milý hospodine, pokrý moc svého božstvie pod záslonú našeho tělesenstvie a svú múdrost schovaj u milostivém dětinství. A ukaž nám své milosrdie.“ V tom rozumě tak praví svatý Augustin, jež by sě kráše a spravedlnějie božie milost světu nemohla ukázati než tělestvie přijmúci, neb nevěčný člověk věčného boha rozhněvav, za to dosti učiniti nemohl, ale věčný buoh člověčstvie přijem, za nevěčného člověka dosti učinil a na tom všemu světu chvalně svú milost. V tom také rozumě mluví svatý Bernart u vykládaní Čtenie svatého zvěstovánie, ež když buoh Otec své milosti k nám navrácenie ráčil jednati, a v tom jednání bieše přěd bohem pohádka mezi Spravedností a Milosrdím. Spravedlnost takto mluvieše: „Spravedlný s, hospodine, a vždy tvój súd pravý. Ty s, hospodine, prvým lidem řek, v kúž hodinu zapovědného ovocě sniete, smrtí umřete. A protož, by bylo spravedlné tvé proročstvie, lidský národ na věčnú smrt jest otsúzen.“
Na tom ostalo viece než pět tisíc let. V tom tak
