strastném času u božiem hrozném hněvu kteří zázraci sě dějiechu, které přěpusty na lidi ot boha spadáchu, o tom svědčí svaté Písmo, jež buoh promluvil a řka: „Žěleji toho, ež sem kdy člověka stvořil.“ V tom hněvu jednoho dne čtrmezidcietma tisícóv lidí sešlo u brzskéj náhlosti, oheň z nebes přída, mnoho lidí spáléše. Tehdy také diábli volnú mocí v lidi vstúpáchu, potom hlad, mor i rozličné přěpusty na lidi přicháziechu. Potom přišedši potopa, veš svět potopila.
Po těch časiech Milosrdie před buoh přědstúpivši i poče pokorně mluviti a řkúci: „Vizi, milý hospodine, jež sě prvé rady své Pravedlnosti již dlúho držíš, proněžto sě na své stvořenie velmi hněváš. A jižť je čas, aby sě rozpomenul na svá veliká milosrdie, neb ty jsi ten, jenžto v svém božství milosrdie neseš nade vše svá učiněnie. A když milosrdie v tobě bydlí, kak to móž býti, by sě někda nesmiloval? Která tobě chvála odtad přicházie, jenž, jsa přěvšemohúcí hospodin, nad hubeným sě stvořením mstíš? Voliv sobě milé sluhy, jichžto s srdcě Duchem svatým osvěcoval, jimžto s svá tajenstvie u budúcích časiech zjevoval, všecky v žaláři temném držíš. Tu Isaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných s prorokóv zapomněl. Tu také Mojžieše držíš, s nímžto s někdy milostivě mluvil, jemužto s své božstvie nad přirozenie člověčie v divnéj brzkosti oka mženie ukázal. Tak liž chceš na věky v svém hněvě zadržěti svá milosrdie? Ne tak, milý hospodine, ale jižť jest čas, aby sě nad hřiešnými smiloval!“ Tehda buoh Otec sě na Spravedlnost ozřěv, k jejie dávnému promluvení propověděl a řka: „Zdali zapomene buoh svého smilovánie?
