[214v]číslo strany rukopisuhromada tak nezpósobně v spolce byla, dotud to vše zemí jmenuje Písmo a někdy vodú. A tak die: Duch boží vznášal sě nad vodami, točíš Bóh to jměl v svém úmysle, co chce z toho stvoru té jedné hromady vyvésti a učiniti. Ať řku v někakém podobenství, jako přída tesař k hromadě lesu, bude v úmysle jmieti, kaký dóm učiní z toho, z čeho toto nebo toto.
Druhým dnem, o němž die Písmo, ež ten den rozdělil Bóh vody ty, ješto jsú nad firmamentem, točíš nad těmi nebesy, ješto jsú v nich[gl]nich] nyem hvězdy a jichž během vše jest utvrzeno, od těchto vod, ješto jsú pod firmamentem, znamenán jest druhý skutek boží, ješto chválu jeho opatrné múdrosti ukazuje, že j’ vše zpořiedil podobně věda, co k čemu slušie, co proč, co má držeti které miesto.
Třetiem dnem znamenán jest skutek milosrdné dobroty jeho. Neb ten den, když všudy byly vody zemi pohýlily, Bóh odhrnul vody s strany země, aby sě země suchá ukázala a svój plod nesla k užitku lidem. Ale i zvláští dobrotu boží ten den třetí znamenává, v níž, našeho hledaje užitka, vykúpil nás z hřiechu a pro hřiech obecný z obecné smrti. Neb jakož všecka země vodú byla oplynula, tak vešken národ lidský byl v hřieše a v smrti, jeliž Hospodin v svéj dobrotě odlúčil smrt od lidu svého a hřiech obecného přirozenie porušeného. A tak vynikl kostel, lid boží, z smrti a jest ploden darem božie milosti v šlechetnostech, a lid jiný kromě kostela vešken jest v hřieše, vešken v smrti, jako ta země, ješto j’ ještě hořkými vodami mořskými oplynula.
Čtvrtý den učinil Bóh slunce a měsiec i jiné hvězdy, ješto by zemi osvěcovaly. V tom jest znamenán ten boží skutek, ež čaká dobrotivě, ne inhed zavrže, ač kto nenie inhed osviecen múdrostí pravú,
