[214r]číslo strany rukopisunetělesné, tak ež uzříme Boha tváří k tváři a v něm poznáme všech věcí zpósob. Uzříme slavné člověčstvie Pána našeho Jezu Krista, v něž andělé zřieti žádost mají a útěchu. Uzříme matkú čistú pannu, a ne lecičís matkú, ale matkú boží, ješto j’ nám Boha bratrem urodila, ješto j’ kniežeti pekelnému hlavu sřezala, ana u veliké pocti v tom nebeském miestě. Uzříme, v kaké žádosti svatí andělé nás na tomto světě ostřiehali i rozličně nám pomáhali. Uzříme, kto j’ kdy komu byl pomocen kterým činem k tomu, aby došel té radosti, uzříme, ež viec nepotratíme té radosti; nikdy nepomdlé, nikdy neobvetšie. A pro to tak štědré obdarovánie dobrých vzní ve všech svatých chvála božie v nebeské sieni věky věkóm, že j’ je stvořil, že j’ je vykúpil svú drahú krví a učistil a ráčil účastny jmieti té radosti.
Těch šest skutkóv božích znamenáno j’ v šesti dnech prvého stvoru, jakož jest dnes čteno o tom. Neb skutek jeho chvalné moci ukázán jest prvého dne, v němž Bóh najprv učinil světlo, aby chvála moci jeho zřejma byla v stvoru jeho, že j’ v počátku stvořil nebe i zemi. Ale země byla j’ taks kaks nezpósobná, netvárná; jejie zpósob byl ještě jen v úmysle Duchu božieho. Protož i die Písmo: Duch boží vznášal sě na vodách, vodami mieně též jako i onú zemí netvárnú ještě a nezpósobenú, točíš vešken ten stvor první, z něhož pak čtyřie zpořiezení elementi a snad i to, ješto pátá byť slove. Neb ono teprv pravé jest nebe, v němž andělé jsú, ješto plamenné slove, ne by plamen byl tohoto ohně tělesného, ale ež plá divně milostí boží nad tento vešken tělesný běh; protiv němuž i toto nebe s hvězdami svatý Augustin nazývá zemí. A donidž ta všechna
