člo[216v]číslo strany rukopisuvěk jsa i Bóh, Bóh i člověk nerozdielně. Ó, výsosti bohatstvie, múdrosti a uměnie božieho! V Pánu Kristu vše stvořenie přitaženo k Bohu, jakož skrzeň vše stvořeno. Což nemá samo, to má skrzeň. Skrzeň všecko oslaveno a vše příde k tomu cíli, od něhož vyšlo. Avšak jen rozumná tvář účastna bude té útěchy, když svú žádost a svú snažnost obrátí k tomu. É, běda rozumu odvrácenému od té pravdy, běda netbavému také útěchy velnúti vší milostí k Bohu, v pokoji jeho jedno s ním býti – div, že mysl nevzplane, jen mysléc o tom! Ó, kak, jest dobro a kak kratochvilno bydliti, bratří, v jednotě! Ó, čím viece dobro, viece rozkošně kratochvilno, když bude s Bohem býti v té jednotě, když Bóh, stvořitel všeho, své stvořenie v jednotu přijme a dá pochotnosti pokoje svého požívati! Toť jest to slavné odpočinutie dne sedmého, jemuž jest požehnánie dal Hospodin, jehož jest posvětil. A v den osmý promění jej najposledy v obecném všech z mrtvých vzkřiešení, když bude obecno všech den obřezu, ktož budú z lidu božieho; když budem tiem kamenem, ješto jest Kristus, teprv právě obřezáni ode všeho, ješto j’ marné, nepotřebné, přielišné. A ten den slavný bez večera věky věkóm bude tráti. Ktožť té soboty, toho dne sedmého, jemuž požehnal Hospodin, neostřiehá, ež sě nikdy v upokojené mysli k Bohu nepovzdvihne, neobmyslí, co potom bude, k čemu táhne: přestúpáť tu smlúvu, ješto j’ Bóh učinil s člověkem, aby pomněl den odpočinutie svat učiniti. Máme, máme v upokojené mysli na divnost božích skutkóv sě rozmýšleti, kak předivným zpósobem jeho vše stvořenie k tomu tiehne, aby poznal člověk Boha